„Všechno, co máte v krvi, je volání a vy jste jen ozvěnou dřívější mytologie.“ Recenzenti z celého světa pějí chválu na román současné italské spisovatelky Claudie Durastanti s názvem Cizinka, který pro vás právě chystáme a který bude k dostání na červnovém Světě knihy v Praze. A knihu si budete moct dokonce nechat i podepsat, protože na veletrhu, jehož letošním čestným hostem je Itálie, autorka přislíbila osobní účast.

Román s původním názvem La Straniera v překladu Sáry Flemrové si čtenáře podmaní hned první větou: „Moje matka a můj otec se seznámili v den, kdy se on pokusil skočit z mostu Ponte Sisto v Trastevere.“ Skoro na další stránce ovšem čteme: „Můj otec a moje matka se seznámili v den, kdy se ji on pokusil zachránit při napadení před nádražím Trastevere.“ Tak jak to teda bylo? A to je přesně ta otázka, která vás provází po celou dobu čtení a nedovolí vám knihu odložit. Autorka si umně hraje s realitou a fikcí, vzpomínkami a jejich odlišnými interpretacemi, a to způsobem, s jakým jsme se už dlouho v literatuře nesetkali. Ne náhodou zahraniční recenzenti Durastanti srovnávají s Virginií Woolfovou či Joan Didionovou.

Postupně se čtenáři odhaluje rodinná historie. Claudia je dcera hluchých rodičů a prožívá divoké, ale křehké dětství v živelné italské čtvrti v New Yorku. Když je jí šest let a rodiče se rozejdou, vytrhne ji matka z domáckého prostředí a přestěhuje se s ní na italský venkov. Hrdinka se i v nadcházejících letech musí vyrovnávat s dalšími změnami prostředí, ať už kvůli studiu, emancipaci nebo lásce, a před pocity vykořeněnosti, nerovnosti a vzdálenosti hledá útěchu ve slovech a umění. Zamýšlí se nad tím, jak člověka utváří rodinná mytologie, jak společný dorozumívací kód ovlivňuje náš obraz o ostatních lidech a o světě, a zkoumá tenkou hranici mezi pravdou a lží a realitou a fikcí.

Román je založen na skutečných osudech autorky, ale jak už bylo zmíněno – nemůžeme jí věřit všechno, autobiografické prvky se totiž prolínají s útržky vzpomínek, úvahami a s odposlechnutými historkami, které se mohly, ale nemusely nikdy opravdu stát. Kniha je barvitým obrazem jedné nekonvenční rodiny, jejíž historie je rozkročena mezi velkolepý Řím, italskou čtvrť v Brooklynu, malebnou, ale zapadlou vesničku v jihoitalském kraji Basilicata a současný Londýn.

A závěrem perlička ze zákulisí: Na realitě se zakládá nejen obsah knihy, dívka na obálce má totiž také svůj předobraz. Naše grafička Lucie Mrázová vyšla z fotografie vlastní dcery. Celá kniha tím získává opravdu osobní rozměr a my v redakci doufáme, že se vám bude líbit zvenčí i zevnitř stejně jako nám.

Z ohlasů zahraničních recenzentů a osobností:

„Smělé a hluboce procítěné... Román je zde nejen osvětlujícím prostředkem, ale také bójkou vrženou do temných vod paměti, fantazie a odvážně ztělesněných otázek. Jde o můj nejoblíbenější druh psaní, takový, který o světě nejen vypráví, ale zaživa se jím přímo prokousává.“ — Ocean Vuong, autor knihy Na Zemi jsme krátce nádherní

„Tato hravá, atmosférická a vtipná kniha je výjimečným počinem, jednou z těch vzácných knih, které rozšířily mé chápání toho, co dokáže román. Durastanti je naprosto strhující spisovatelka.“ — Lauren Groff, bestsellerová autorka

„Na půl cesty mezi Rodinnou kronikou od Natalie Ginzburgové a tvorbou Joan Didionové.“ —L’Independente

„Příběh o dospívání prošpikovaný stejným typem vitriolu, který prýští z děl jako Lady Bird Grety Gerwigové nebo Vlastní pokoj Virginie Woolfové.“ — The Observer

O autorce:

Claudia Durastanti se narodila v roce 1984 v New Yorku hluchým rodičům. Vyrostla mezi Brooklynem a jihoitalskou Basilicatou. Na římské univerzitě La Sapienza vystudovala kulturní antropologii. Spolupracuje s řadou periodik, kam píše články o literatuře a hudbě, a podílela se na založení londýnského festivalu italské literatury FILL. Rovněž se věnuje překladatelské činnosti, do italštiny nově přeložila mimo jiné Velkého Gatsbyho či Farmu zvířat. Je autorkou čtyř kritikou oceňovaných románů. Její nejnovější román Cizinka se dostal do finále prestižních literárních cen Premio Strega a Premio Viareggio za rok 2019.

Ukázka:

V letech po rozvodu se moje matka nadále potulovala a utíkala a občas mě vzala s sebou jako rukojmí. Místo aby mě poslala do školy, navlékla mi na jaře šusťákovou soupravu, do kapsy mi strčila bonbony a nutila mě, abych ji pěšky následovala z jedné vesnice do druhé. Já jsem šla, kráčela jsem zadýchaně, aniž jsem ji vzala za ruku, v teniskách jsem skákala do tůní, abych rozšlapala pulce, a takhle jsme pokračovaly osm hodin v kuse, než jsme udělaly čelem vzad. To ona potřebovala být venku, ne já, ale i přesto jsem chodila s ní.

Učitelky byly tím zvykem zaskočené. Už jsem uměla dost dobře číst i psát italsky, školu jsem nepotřebovala, a třebaže jsem nebyla zrovna sportovně založená, líbilo se mi kráčet po mámině boku přes pole a říční koryta údolí Val d’Agri a koupat se v těch ubohých bystřinách, co tam zůstaly.

Během těch procházek mi vysvětlovala, že ať se v dospělosti rozhodnu dělat cokoli, nikdy nemám nechat práci kvůli chlapovi, a že sex je nevyhnutelně násilný zážitek, bez kterého

se neobejdu. Ještě mi nebylo ani deset, ale už jsem znala rozdíl mezi konsentem a znásilněním i nespočet trápení, který leží mezi tím.

Vždycky když jsem navrhla, abychom si vzaly deštník, dělala si ze mě legraci – moje zbabělost jí byla záhadou – a mojí jedinou zodpovědností bylo se tvářit, jako by byl pořád svátek. Při návratu z našich túr mezi vesnicemi ve Val d’Agri vedle nás zastavovala auta, protože si lidé mysleli, že potřebujeme svézt, a okamžitě si nás zaškatulkovali jako nuzáky, a ne jako sportovce: pokud v jistých horských oblastech jižní Itálie nevlastníte dopravní prostředek, nutně to znamená, že jste chudí, a ačkoli se mě ve škole pořád vyptávali, jak divné muselo být opustit Ameriku a ocitnout se na tak omezeném prostoru, kde bylo skoro víc ovcí než dětí, mně se zdálo, že se to tam dost podobá New Jersey, kde žil můj strejda Paul a kde byly samé kruhové objezdy a opuštěné silnice a chybělo tam centrum. V Basilicatě jsem nalezla stejnou hustotu obyvatelstva jako na americkém předměstí, stejnou touhu zabarikádovat se v pokoji, kterou za oceánem cítily moje sestřenice, protože mohly chodit leda tak do obchoďáku nebo fetovat do sklepa.

(…)

Příběh jedné rodiny připomíná spíš topografickou mapu než román a biografie je součtem všech geologických ér, kterými jste prošli. Psát sami o sobě znamená vzpomenout si, že jste se narodili se vztekem a byli jste jako hutný a nepřetržitý lávový proud, než vaše krusta ztvrdla a popraskala, aby nechala vykvést nějaký druh lásky, nebo než vás zbytečná síla odpuštění přišla uhladit a srovnat každou vaši prohlubeň. Číst sami o sobě znamená vymyslet si, co jste prožili, rozpoznat každou vrstvu, z níž jste stvořeni: krystaly radosti nebo osamění na dně, následky vzpomínky, která se vypařila, všechno, co bylo vykopáno a pak zaplaveno, až si nakonec uvědomíte, že není pravda, že čas léčí: máte v sobě prasklinu, která se nikdy nezacelí. Jediné, co čas dělá, je, že s sebou nese prach a plevel, takže se ta prasklina zakryje a nakonec se promění v odlišnou, vzdálenou, téměř pohádkovou krajinu, kde se mluví jazykem, kterému už nerozumíte a který je věrohodný jako elfština. Procházíte se po ruinách svojí rodiny a uvědomíte si, že některá slova byla vymazána, zatímco jiná se zachovala, některá zmizela, ale jiná ve vás budou navždy rezonovat, a pak konečně dorazíte na okraj svého otce a svojí matky, po letech, kdy jste věřili, že jediný způsob, jak se jim vyrovnat, je zemřít, nebo přijít o rozum. A tehdy pochopíte, že všechno, co máte v krvi, je volání a vy jste jen ozvěnou dřívější mytologie.

https://www.knihazlin.cz/tituly/78461644/cizinka/