V únoru vyšla v Knize Zlín vynikající původní česká krimi ze sportovního prostředí Ovál autora Jiřího Homoly. Ukrývá v sobě vše, co má správná detektivka mít – sympatického a zároveň excentrického vyšetřovatele, řadu zajímavých vedlejších postav, poctivé policejní postupy a napětí až do samotného konce. Další předností téhle knihy je to, že se odehrává v běžných kulisách českého maloměsta (mrtvola byla nalezena na kladenském stadionu Sletiště) a příběh působí civilně a uvěřitelně. Schválně posuďte sami a nechte se nalákat následující ukázkou.

„O co jde?“ zeptal se, aby přišel na jiné myšlenky.

„Vražda,“ odpověděl strážník na místě spolujezdce.

„To už vím, nemůžete být konkrétnější?“

„Jenom jsme dostali pokyn vysílačkou, ať pro vás zajedeme.“

„Aha.“ Lenz se zvrátil na sedadle a pozoroval ubíhající krajinu. Nechápal, proč by měl vyšetřovat zločin spáchaný v Kladně jenom proto, že tam bydlí. Od poslední vraždy, kterou řešil, už sice uplynuly čtyři měsíce a on od té doby vyjma sériových přepadení bezdomovců o žádný násilný trestný čin ani nezavadil, to ovšem neznamenalo, že by neměl co dělat. Čtvrtý policejní obvod v Praze patřil vzhledem ke své rozloze a hustotě osídlení mezi ty nejvytíženější policejní útvary v celé republice. Na každého policistu tu ročně připadlo přes dvacet trestných činů, což zrovna neskýtalo dostatek volného času.

Proč tedy on? Jistě, ve svém působišti platil za mimořádně schopného vyšetřovatele, jelikož se mu podařilo vyřešit několik případů v rekordně krátkém čase. Byl houževnatý, vytrvalý, neúnavný. Velmi brzy povýšil na kapitána a na oddělení se šuškalo, že je jen otázkou času, kdy mu na rameni přistane další frčka. I jeho přímý nadřízený podplukovník Hadrava ho považoval za spolehlivého policistu, přestože to dával jen zřídkakdy najevo. Nevadilo mu, že se Lenz štítí mrtvol, toleroval jeho občasné nestandardní postupy i prostořekost a přimhouřil oči, když se kapitán uprostřed pracovní doby převlékl do běžeckého a na pár hodin zmizel. Věděl totiž, že to všechno má svůj účel, a tím je dopadení pachatele. Na jedné z oslav zdárně uzavřeného případu se Hadrava dokonce podřekl, že je pro něho Lenz nepostradatelný. Tak proč ho teď posílá k vraždě, která se udála čtyřicet kilometrů od jeho kanceláře?

„Stalo se to na Sletišti,“ přerušil jeho myšlenkové pochody jeden z policistů.

„Na Sletišti?“

„To je atletický –“

„Já vím,“ nenechal ho domluvit. „Kde přesně k tomu mělo dojít?“

Policista za volantem pokrčil rameny. „Snad přímo na ovále. Nějaký atlet.“

„Ježiši…“ Lenzovi přeběhl mráz po zádech a v žaludku ucítil nepříjemný tlak. Najde tam někoho ze svých přátel? Přemýšlel, kdo dnes na trati chyběl. Pokud se jedná o někoho, s kým pravidelně soupeří během celoroční běžecké ligy, začalo mu jeho přiřazení k případu dávat smysl. Srdce se mu rozbušilo na poplach. Náhle seděl na zadním sedadle napřímený, bledý jako stěna.

Policejní vůz mezitím odbočil z karlovarské dálnice a zamířil přes Velkou Dobrou ke Kladnu. S každým ujetým kilometrem Lenzův nepokoj narůstal. Tentam byl všechen chlad, pod zaschlým potem si na pokožku razily cestu nové pramínky.

„Znáte totožnost?“

Oba policisté svorně zavrtěli hlavou.

„Muž? Žena?“

„Snad nějaký koulař,“ odpověděl řidič.

Úleva. „Koulař?“ ujistil se. Tentokrát policisté téměř současně přikývli, sehraní jako Pat a Mat. Do plic se mu vrátil vzduch, do tváře barva. Zdálo se, že oběť nezná.

Na křižovatce před železničním přejezdem auto odbočilo, vydalo se podél obvodové zdi stadionu a za pár vteřin zamířilo do jeho útrob přímo hlavním vchodem. Celou oblast již policie uzavřela. Takto opuštěný areál si Lenz vybavoval pouze z dob, kdy se narodila trojčata a on sem chodíval trénovat až pozdě večer, když děti konečně zmohla únava. Někdy to bývalo dokonce až potom, co správce zamkl všechny brány, a to s sebou nosíval služební odznak pro případ, že by ho snad kladenští kolegové přistihli, jak přelézá zeď.

„Tamhle to je,“ ukázal jeden ze strážníků, když vůz zastavil. Kolem vrhačského sektoru se skláněl hlouček lidí, dva mladí policisté opatřovali místo činu červenobílou páskou. Zjevně nevěděli, na co ji přichytit, a nakonec se rozhodli obejít celé zábradlí kolem oválu.

Vystoupil z auta, udělal pár dřepů, aby rozproudil krev ve ztuhlých končetinách, a vydal se směrem k dráze. Všude na zemi se povalovaly větve a listí, které noční bouřka roztrousila po celém areálu. Štěstí, že vichr neodfouknul i tu mrtvolu, pomyslel si.

 

„Major Káňa, kapitán Švehlová,“ představil sebe a svou kolegyni vytáhlý muž kolem padesátky, jemuž Lenz sahal sotva po bradu. Oba se mu vydali v ústrety, jakmile zpozorovali policejní hlídku, která ho na stadion dopravila. Chvíli si rozpačitě prohlíželi jeho outfit, než mu konečně potřásli rukou.

„Lenz,“ pokusil se o úsměv. „Omlouvám se, našli si mě přímo na závodech,“ kývl hlavou ke své eskortě.

Vyšetřovatelé jeho úsměv stejně křečovitě opětovali. Žena vypadala na kapitánku poměrně mladě, to ovšem mohl zkreslovat několikavrstvý make-up. Zaplaťpánbůh byla o poznání menší než její kolega, jinak by si Lenz připadal jako v basketbalovém týmu. Za zády policistů si totiž všiml soudního lékaře, který se právě napřímil, aby si protáhl záda. Musel mít nejméně dva metry.

Všichni tři zamířili k vrhačskému sektoru, obehnanému zelenou sítí. Lenz se rozhodl, že tentokrát udělá výjimku a mrtvolu si prohlédne. Už zdálky si totiž všiml neobvyklé polohy těla uvnitř betonového kruhu. Postavil se mezi roztažené nohy mrtvého a se zájmem pozoroval mohutné paže utvářející s osou páteře kříž.

„Jako ten obraz od Leonarda,“ poznamenal Káňa po jeho boku.

Lenz přikývl. „Vitruviánský muž.“

„Nebo Ježíš?“ navrhla Švehlová. Nezdálo se však, že by s ní byl její kolega zajedno.

„A co ty nohy?“ kývl směrem k tělu. „Takhle roztažené by se jen stěží přibíjely na kříž, nemyslíš?“

„Ale ty ruce…“

„Rozpažený ruce může mít i cvičenec na spartakiádě.“

„To má bejt jako vtipný, jo?“

„Ne tak jako Ježíš s nohama do praku.“

„Známe identitu?“ vložil se do výměny názorů Lenz.

Oba jako na povel zmlkli. Major zalistoval ve svém zápisníku. „Ještě ne, ale… moment… jo, tady to mám. Správce areálu tvrdí, že tu trénuje pravidelně. Patří prý do skupiny koulařů závodících za Tepo Kladno.“

„Podle čeho ho poznal?“

„Prosím?“

„Podle oblečení, nebo obličeje?“

Káňa zaváhal. „No… to si nejsem jistej. Je to důležitý?“

„Každý, kdo trénuje za Tepo, má modro-žlutou teplákovku. Zajímá mě, jestli ho ten správce opravdu poznal, nebo si jen spojil barvu oblečení s faktem, že tělo leží v odhodišti.“

„Tak to netuším,“ přiznal vytáhlý major.

„Ale říkal přece, že tu třikrát týdně hází koulí,“ přispěchala kolegovi na pomoc Švehlová.

„Vrhá,“ upřesnil Lenz.

„Nebo vrhá, to je snad fuk!“ zvýšila nervózně hlas. „Každopádně se zdálo, že zavražděného znal osobně.“

„To už víme?“

„Co jako?“

„Že šlo o vraždu.“