Nová knižní sbírka Příběhů hrdinů 20. a 21. století vycházející z unikátní sbírky Paměti národa vypráví nejen o hrdinech minulých, ale i současných. A tentokrát zachycuje příběhy z celého světa. Na otázky Magazínu Paměti národa odpovídala editorka Irena Tatíčková.

Co při výběru příběhů způsobilo tento „skok“ za naše hranice? 

Především skutečnost, že Post Bellum zejména během posledních pěti let mapuje příběhy hrdinství mimo hranice České republiky. Myslím, že stejně jako není úplně zřetelná hranice mezi minulostí a současností, neexistuje hranice mezi námi a zbytkem světa. Bohužel se nás v dnešní době velmi intenzivně dotýká i to, co se děje v ostatních zemích. A Post Bellum se zaměřuje právě i na příběhy bezpráví i mimo Evropu. Speciálně má můj obdiv v tom, jak dokáže neúnavně a intenzivně mapovat osudy Kubánců. Protože Kuba podle mě zůstala trošku „mimo hledáček“. 

Už jste naznačila, že se v nové knize dostáváme i do 21. století, například k válce na Ukrajině…

Ano, když vznikly příběhy 20. století pro Český rozhlas, tak to bylo před 25 lety a byly to příběhy historické. Ale kde ta historie vlastně končí? Kdy se začne 21. století stávat součástí historie? My už máme rok 2024... Takže to, co se stalo před 20 lety, jsou jasně historické události. I dnes už jsme součástí moderní historie. Proto jsem si říkala: proč skončit u 20. století a jestli ten název není trochu neaktuální a překvapilo mě, kolik těch současných příběhů bylo ve sbírce Paměti národa nashromážděno.

Jedna z hrdinek, která zažila okupaci Krymu, se narodila v roce 1996, a není jí tedy ještě ani 30 let. Můžeme i takto mladou ženu považovat za „pamětnici“? 

Já myslím, že pamětníkem je každý, kdo něco zažil. My teď shodou okolností začínáme připravovat i příběhy dětí z Paměti národa. To znamená těch, kteří v dětském věku zažili něco zásadního, o co je potřeba se podělit s ostatními.

Naznačujete, že dětským příběhům se bude věnovat nějaká nová kniha? 

Doufám, že ano. Připravujeme ji v nakladatelství Albatros ve spolupráci s Pamětí národa. Ty dětské knihy jsou ikonické, všichni asi známe „Říkali mi Leni“ a podobné tituly. Tato další kniha, kterou připravujeme se spisovatelem Markem Tomanem, je o dětech a je pro děti určena, takže například bude ilustrovaná. Máme už pracovní název „My jsme za to nemohli“. V aktuální knize Příběhy hrdinů 20. a 21. století připomínáme i takovou legendu, jakou je Ota Rambousek, a vše co zažíval už jako náctiletý, kdy byl nedospělým mladíkem.

Myslíte si, že hrdinové z názvu knihy přemýšlejí sami o sobě jako o hrdinech?

Určitě ne. Lidé, kteří se v napjaté době nějak rozhodovali, totiž na své vlastní hrdinství často neměli čas myslet. Já jsem si pro tu knížku vybrala tento citát: „V krizových chvílích se vždy obnažují charaktery. Někteří lidé, o kterých ostatní pochybovali, vyrůstají ve skromné hrdiny a vzápětí se ztrácejí v davu, zatímco jiní mnohomluvní ‚lvi salonů‘ zbaběle ustupují do pozadí, aby se později halasně přimkli k vítězné straně.“ (z knihy Osudové okamžiky Československa Karla Pacnera) Myslím, že tohle právě odpovídá na vaši otázku. Mně se hrozně líbí, že Paměť národa neúnavně a pilně vytváří databáze „nenápadných hrdinů“, jejichž osudy jsou napínavější a srdceryvnější než kdejaké vyfabulované příběhy, které si někdo vymyslí.

Který ze všech těch příběhů vás osobně nejvíc zasáhl?

Určitě Vasil Vyrozub, ukrajinský kněz, který mimochodem při posledním udílení dostal Cenu Paměti národa. To je příběh, který musí zasáhnout snad každého. Pak bych jmenovala třeba i takové nenápadné lidi, jako byl Antonín Bořek-Dohalský. To je člověk z české šlechtické rodiny, což ve 20. století opravdu nebylo nic jednoduchého. Anebo samozřejmě hrdinové jako třeba Adolf Kůrka, který byl odveden do wehrmachtu jako český Němec. Narodit se do německé menšiny v Československu předurčovalo nelehký osud…