Pomyslnou tečku za naší letní čítankou tvoří historický román z období druhé světové války nazvaný Průsvitné srdce. Autorka knihy, oceňovaná finská spisovatelka a scenáristka Katja Kallio, vypráví příběh zakázané lásky mezi svobodomyslnou Finkou a sovětským válečným zajatcem.

Děj románu začíná roku 1942 ve chvíli, kdy je jihofinský poloostrov Hanko znovu navrácen Finům a některé finské rodiny přicházejí zpět do svých domovů. Rusové jsou vyhnáni a v okolí válkou zbídačeného města dochází ke zřízení pracovních táborů pro ruské a ukrajinské válečné vězně. Navzdory nepříznivým okolnostem dojde ke zrození zakázaného milostného vztahu mezi Beatou, svobodnou matkou a svobodomyslnou Finkou nesvázanou dobovými konvencemi, a Ivanem, vězněm s neznámou minulostí, který za ruské nadvlády přebýval právě v domě Beatiny rodiny.

Více o knize se dozvíte v rozhovoru s autorkou, který jsme vám přinesli před časem.

A nyní se již přeneste do poeticky zasněné, ale přitom zároveň mrazivě realistické ukázky o jednom z prvních setkání Beaty a Ivana.

Doufáme, že se vám letošní letní čítanka líbila a našli jste si tipy na čtení podle svého gusta.

Děkujeme a přejeme příjemnou četbu.

UKÁZKA:

Přišel jsi sobí stezkou a zastavil se na vzdáleném konci dvorku. Vypadal jsi jako balvan. Seděl jsi skrčený na místě, hlavu vraženou mezi ramena, až to vypadalo, že žádnou nemáš. Nejspíš ses přehraboval ve sněhu, možná jsi hledal hnojiště a na něm něco k snědku. Na zádech šedého kabátu se ti bělalo velké písmeno V.

Otočil ses a uviděl mě, vzpomínáš? Na chvíli jsi zaváhal a potom jsi vyrazil směrem ke mně.

Promluvil jsi jako první. Řekl jsi něco, čemu jsem nerozuměla. Znělo to, jako by někdo šlápl na větev. Příští slovo už jsem ale rozeznala.

Chljeba, řekl jsi.

Aha, takže finské slovo pro chleba, leipä, pochází z ruštiny. To jsem ani nevěděla. Zároveň jsem zavrtěla hlavou. Strašně jsem se polekala, roztřásly se mi nohy, srdce mi bušilo v hrudi jako divé. Spletli jsme se, kvílelo. Oni odsud vůbec neodešli. Byla to past.

Stál jsi ode mě asi metr nebo dva. Byli jsme úplně potichu, kolem se rozléhalo jen zvonění a lomození, jak sousedé opravovali své domy, a mně v hrudi běsnilo srdce. V tu chvíli jsem si poprvé všimla tvých řas. Napadlo mě, jestli jsou vůbec skutečné.

Počkej, slyšela jsem se najednou říkat.

Ve spíži zející prázdnotou stál soudek sleďů. Vzala jsem z něj jen tolik, aby si toho nikdo nevšiml, ani matka. Zabalila jsem ryby do novin, na stránce byla fotografie tanku. Obrátila jsem ji a sledě zabalila znovu. Teď byl navrchu obrázek mrtvého koně s kopyty trčícími vzhůru.

Ty ses ale na fotografii ani nepodíval, místo toho jsi papír hned rozbalil. Spatřil jsi sledě, černá pírka se ti otřela o tváře.

Spasiba, zašeptal jsi.

Vyrazil jsi na konec dvorku, v ruce sledě zabalené do koňské mrtvoly. Krátce nato ses zastavil, noviny zašustily, jak jsi sklonil hlavu. Přede mnou jsi nechtěl dát najevo svůj hlad, ale nevydržel jsi čekat až do chvíle, kdy mi úplně zmizíš z očí.

Umaštěný novinový papír jsi složil a strčil si ho do kapsy. Vzpomínám si, jak jsem si pomyslela: ten je ale čistotný, vždyť to měli být takoví špinavci. Až zpětně mi došlo, že sis papír schoval, abys z něj později mohl slízat ještě i rybí tuk.

(…)

Po Öhmanově odchodu matka řekla otci, že se dveře musí opatřit zámky. Co je to za pobřežní lágr? ptala jsem se. O jakém pobřežním lágru to Öhman mluvil?

Harrriet, co je to válečný vězeň? ptala se Agnes. A prrroč musíme dát na dveřřře zámky?

Zavřete pusy, řekl otec. Půjdeme si lehnout, brzy bude tma.

Když jsem jí pomáhala se svlékáním a pak do noční košile, Agnes se svíjela a kroutila. Byla neklidná, protože věděla, že nepokojní jsou i ostatní, ale nechápala proč. Strýčkové se vrátili ze svých pochůzek, a než odešli k sobě na kutě, slíbili, že někde seženou zámky. Tu noc jsme si ale museli poradit bez nich. Otec neustále chodil na verandu, prý aby se nadýchal čerstvého vzduchu, a matka pochodovala z jednoho pokoje do druhého a vykukovala ven okny.

Sylva a Agnes usnuly jako první. Já usnout nedokázala ani za nic. V žádné poloze se mi neleželo dobře.

Uklidnila by ses laskavě? zabručela Harriet a já se snažila nehýbat. Harriet nakonec začala pravidelně oddechovat, jen občas sebou škubla. Možná se jí zdál tentýž sen, který se často zdával i mně – nad hlavou mi létají žitné chleby, ale nedosáhnu na ně, ať se natahuju sebevíc. Občas ve snu zírám k obloze a čekám, až některý z nich ztuhne v letu a spadne mi k nohám. Jenže to se nikdy nestane.

Chljeba.

Kráčel jsi po zmrzlém sněhu směrem ke mně stejně lehce jako ptáček. Z tvojí pohledné tváře čišela únava a hlad.

Když jsem sebou trhla, abych vzala nohy na ramena, prosebně jsi zvedl ruku. Na rukávu jsi měl vyšité dvě svislé čáry.

Neboj se, řekl jsi. Samozřejmě rusky, ale i tak jsem ti porozuměla.

Nikoho jsem neviděla, pověděla jsem otci bez jediného zaváhání.

Tvoje oči byly velké a hnědé jako ten chleba, o který jsi prosil. Ještě nikdo se na mě nepodíval tak velkýma a bezednýma očima jako ty. Nikdo.