V době právě vrcholící prezidentské kampaně si připomínáme i naše minulé prezidenty. Co ale kandidáti na tuto funkci? Souboj Miloše Zemana s Karlem Schwarzenbergem či Jiřím Drahošem si pamatujeme, ale podobné otevřené i zákulisní bitvy i vyjednávání probíhaly mezi kandidáty na prezidenta během celého minulého staletí. Víte, že mezi nimi byl mj. například i Jiří Hanzelka, Jan Antonín Baťa, Jan Masaryk, Rudolf Slánský nebo herec Štefan Kvietik? Je samozřejmě otázkou, jakým směrem by se historie našeho státu ubíraly v případě jiného výsledku volby. Neúspěšní kandidáti bývají zapomenuti, a proto jsme právě před poslední volbou prezidenta požádali renomovanou historičku a spisovatelku Janu Čechurovou požádali, aby pro naše čtenáře připravila knihu „Kdo mířil na Hrad?“

Jestliže dlouhé prezidentování a volby posledního komunistického prezidenta Gustáva Husáka byly zcela bez překvapení, při snahách jeho následovníka Václava Havla o post hlavy státu nebyla o dra­mata nouze. Dělo se něco, co nepamatoval ani meziválečný parlament, ani doba poválečná. Volba hlavy státu přestala být předem domlu­veným rituálem. K Havlovi byly hledány alterna­tivy, symbolizující větší či menší míru vymezení se vůči předlistopadové éře nebo demonstrující slovenskou problematiku. Během dvou a půl roku byl Václav Havel volen prezidentem třikrát a v poslední volbě zvolen nebyl. Nebyl zvolen vůbec nikdo. Vůle ke konsensu se ztratila.

 

Alexander Dubček  (1921–1992)

Dubček jako symbol pražského jara se v průbě­hu sametové revoluce jevil jako přirozený pre­zidentský kandidát. Narodil se ve škole v obci Uhrovec, ve stejném domě jako Ludovít Štúr. Jeho otec byl zcestovalý tesař, který několik let pracoval ve Spojených státech, kde se stal pře­svědčeným pacifistou a komunistou. Když byly Sašovi Dubčekovi čtyři roky, stal se účastníkem svérázného projektu s názvem Interhelpo. Jedna­lo se o průmyslové dělnické družstvo, založené původně esperantisty a idisty roku 1923 v Žili­ně, které se stalo součástí mezinárodní pomoci k budování komunismu v Sovětském svazu. Dne 29. března 1925 byl vypraven z Žiliny zvláštní vlak se třemi stovkami lidí, kteří směřovali do města Biškek/Frunze v sovětském Kyrgyzstánu. Celkem byly z Žiliny a Brna vypraveny čtyři transporty, celkem odjelo více než 1 000 lidí, 400 družstev­níků, zbytek byli rodinní příslušníci. Všichni toužili po lepším životě, časem se dostavila de­ziluze. Do nového družstva vložili veškerý svůj majetek, nakoupili v Československu zeměděl­ské stroje a zařízení pro textilní továrnu a ko­želužnu. Družstvo vybudovalo na zeleném drnu v kyrgyzských stepích řadu provozů. Ve třicátých letech se na produkci celého Kyrgyzstánu podí­lelo 20 procenty.

Dubček tam prožil 8 let a další rok pak v če­čenském Grozném. Jeho rodina byla konfron­tována se stále tvrdším stalinismem. Vedle dis­ciplinace došlo i k jejich úplnému ožebračení, veškerý jejich majetek zabrali Sověti. Na Sloven­sko se vrátili Dubčekovi až roku 1938, v Sašových sedmnácti letech. Neměl tedy žádnou zkušenost s první československou republikou. Motiva­cí návratu byla snaha neztratit československé občanství. Dubček se vyučil strojním zámeční­kem, pracoval v Dubnici nad Váhom a vstoupil do ilegální komunistické strany. Účastnil se Slo­venského národního povstání, kde byl zraněn a jeho bratr padl.

Po válce se Dubček věnoval již politické ka­riéře, vystudoval Vysokou školu politickou ÚV KSČ. V druhé polovině padesátých let byl vyslán zpátky do Sovětského svazu, v Moskvě studo­val politické vědy a jeho spolužákem byl teh­dy Michail Gorbačov. V Sovětském svazu zažil Dubček rehabilitace obětí stalinismu a totéž prosazoval i pro slovenské komunisty, včetně Vlada Clementise a Gustáva Husáka, snažil se přivést výsledky tzv. Kolderovy komise do praxe. Po návratu z Moskvy se Dubček roku 1958 stává stranickým tajemníkem v Bratislavě a členem Ústředního výboru KSS. V této funkci se poprvé setkal s Antonínem Novotným, kterého posléze vystřídal v čele KSČ. Na sklonku padesátých let se jejich konfliktním polem stala nová českoslo­venská ústava, resp. její příprava. Jinak byl ale Dubček nekonfliktní, příjemný, vlídný člověk, který se do budoucna jevil jako vhodný kandidát přijatelný jak pro konzervativní, tak reformně naladěné komunisty. Disponoval i sympatickým vzhledem, byl štíhlý a usměvavý, a to jej také odlišovalo od většiny dosavadních funkcionářů.

Na počátku ledna 1968 bylo rozhodnuto o roz­dělení funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a pre­zidenta republiky. Byl to počátek konce dlouhé éry Antonína Novotného. Jako jeho náhradník ve stranické funkci se jevil jako vhodný tajemník slovenských komunistů Alexander Dubček. Ten nadále disponoval více podporou veřejnosti než stranických kolegů. Tím vnesl do československé politiky zcela odlišnou politickou kulturu. Tím, že umožnil zrušení cenzury, čelil zároveň velké dynamice veřejných požadavků, což se zdálo pro stranické struktury trvale neúnosné. Kriti­zován byl nejen od domácích konzervativněji naladěných komunistů, ale především z Mosk­vy. Dubček se sice argumentačně oháněl tím, že se mu podařilo získat důvěru československých občanů, pro Moskvu to však rozhodně nebylo to nejdůležitější. Když pak vojska Varšavské smlou­vy vtrhla v srpnu 1968 do Československa a zmoc­nila se kontroly nad celým státem, byl Dubček zatčen a spolu s dalšími exponenty pražského jara odvlečen do Moskvy. Při jednání se Sověty několikrát omdlel, podmínky tzv. Moskevského protokolu podepsal. Znamenalo to ideové popře­ní celého procesu pražského jara.

Po srpnu 1968 Dubček jen ustupoval sovět­skému vlivu a postupně odvolával z funkce re­formní komunisty. Nakonec byl on sám v dubnu 1969 z nejvyšší stranické funkce sesazen a na­hrazen Gustávem Husákem. Poté ještě několik měsíců působil v čele Federálního shromáždění a rozhodně neprojevoval osobní statečnost při udržování odkazu pražského jara. Na podzim roku 1969 ztratil svoji pozici v parlamentu a ná­sledně byl vyloučen z předsednictva ÚV KSČ. Pár měsíců ještě působil jako československý amba­sador v Turecku, ovšem poté, co byl v roce 1970 vyloučen z KSČ, skončila i tato mise.

V letech 1970–1985 působil jako mechanizátor podniku Západoslovenské státní lesy. Poté odešel do důchodu. Žil v ústraní pod dohledem Státní bezpečnosti. Disidentských aktivit se neúčastnil, na sklonku osmdesátých let se hlásil i na mezi­národním poli ke Gorbačovově perestrojce, ke které pražské jaro přirovnával.

Alexander Dubček a Václav Havel v okamžiku, kdy Československá televize oznámila 24. 11. 1989 rezignaci předsednictva ÚV KSČ.  © Jaroslav Kučera

Plně se zaktivizoval během sametové revolu­ce. Poprvé vystoupil 22. listopadu v Bratislavě, o dva dny později v Praze a všude byl vřele vítán. Symbol, který se vynořil z mlhy. Jeho kandida­tura na prezidentskou funkci byla velmi vážná, u veřejnosti byl velmi oblíben, nakonec ale po do­hodě ustoupil a stal se předsedou Federálního shromáždění. „Vidím v tom uznání kontinuity dnešních převratných dní s událostmi pražské­ho jara,“ prohlásil tehdy. V této funkci zůstal až do roku 1992, kdy musel řešit především rozpad státu, ale snažil se vystupovat aktivně i v zahra­niční politice. Osobně byl zastáncem federativ­ního uspořádání. V roce 1992 se stal předsedou Sociálnědemokratické strany Slovenska, za niž byl i zvolen do parlamentu, předtím působil v řa­dách Verejnosti proti násiliu.

Při cestě na zasedání 1. září 1992 kolem osmé hodiny ranní se Dubček vážně zranil při dopravní nehodě na D1 u Humpolce, když jeho služební vůz BMW za hustého deště dostal smyk a vyletěl z dálnice. Dubček seděl nepřipoutaný na zadním sedadle, vyletěl z vozu zadním oknem. Byl pře­vezen do pražské nemocnice Na Homolce, kde také po dvou měsících na následky zranění ze­mřel. Dubček necítil nohy, nejprve se jej pokou­šeli zachránit v Humpolci, později byl převezen do Prahy. „Doktor, konajte svoju povinnost, ja vam verim,“ uklidňoval tehdy předseda Federál­ního shromáždění rozpadajícího se státu humpo­leckého doktora Balogha, který u něj zasahoval. Měl zraněnou páteř, hrudník, vnitřní orgány. Ty mu postupně začaly odcházet.

Jeho řidič byl odsouzen na jeden rok nepod­míněně, díky amnestii se však trestu vyhnul. Alexander Dubček je pochován na bratislavském hřbitově Slávčie údolie. Po jeho smrti se vyrojila řada spikleneckých teorií, podle nich např. stála za jeho skonem KGB. Klidu nepřidával ani fakt, že se ztratila Dubčekova aktovka a že jeho řidič odmítl vypovídat. Spekulovalo se také o tom, že Vladimíru Mečiarovi by se Dubček jako budoucí prezident samostatné Slovenské republiky pří­liš nehodil. Vyšetřování bylo nakonec uzavřeno roku 2000, cizí zavinění ani motivace nebyly prokázány. Dubček získal řadu mezinárodních vyznamenání, také Řád bílého lva I. třídy in me­moriam. Posmrtně vyšly jeho memoáry Naděje umírá poslední (1995). Podle hodnocení historiků Dubček zůstává tragickou postavou. Dokázal dát lidem naději, byl skvělá ikona, ale špatný politik.

Prezident Václav Havel předává prezidentu Georgi Bushovi 20. 2. 1990 ve Washingtonu portrét prezidenta Masaryka.

 

Valtr Komárek  (1930–2013)

Ekonom Valtr Komárek byl jednou z ikon same­tové revoluce, a proto bylo přirozené, že se v pro­sinci 1989 dostal do nejužšího výběru prezident­ských kandidátů. On sám o sobě však tvrdil, že neměl osobní ambice a nechtěl být prezidentem ani premiérem. Komárkovy životní osudy byly velmi pohnuté. Při příležitosti své osmdesátky pak provedl moudrou reflexi: „Já žiju rád, život mi chutná. Možná ty pětileté hrůzy smrti… Já když slyším lidi, jak kvičí a naříkají – tohle nejde, v čem to žijeme – tak jim říkám: Buďte rádi, že dýcháte, že vidíte slunko, že můžete komuniko­vat s blízkými! Vždyť ten život je tak úžasnej!“

Narodil se shodou okolností v Hodoníně, když jeho nesezdaní židovští rodiče – matka z lepší ro­diny, tatínek ženatý – jeli k porodu z Bratislavy do Luhačovic a již nestihli dojet. Narodil se prak­ticky na schodišti činžovního domu. Jeho rodiče jej nechali v péči zde bydlící paní Komárkové s tím, že se pro něj brzy vrátí, což nikdy nesplni­li, zpočátku na něj aspoň posílali peníze. Vycho­vali jej tedy chudí komunisté Komárkovi, kteří již měli své děti, aniž by on tušil pravdu o svém  původu. Dokonce se účastnil různých antisemit­ských her, které byly na jižní Moravě mezi dětmi běžné. Vše se změnilo s nastolením protektorá­tu Čechy a Morava. Tehdy se dozvěděl pravdu, protože kvůli svému židovství nemohl již dále navštěvovat školu. Pro desetiletého chlapce bylo šokem zjištění, že je Žid, a především to, že není dítětem svých rodičů. Ti mu na příkladech ze světových dějin ukazovali, jakých úspěchů mohli lidé židovského původu dosáhnout, především jej zaujal britský premiér Disraeli. Tím ale jeho neštěstí neskončilo. Roku 1942 se měl zařadit do transportu, čemuž se rodiče snažili všemožně zabránit. Valtr měl dva rodné listy a jeho adoptivní otec Komárek prohlašo­val, že je jeho vlastním nemanželským synem, maminka Komárková zas tvrdila, že manželovi nevěru odpustila. Díky tomuto tahu se podařilo přesvědčit německé úředníky, že Valtr je vlastně židovským míšencem a jeho otec je árijec. Podle německých norem s takovým původem mohl sloužit i ve wehrmachtu.

Komárek díky tomu přežil válku, vystudoval hodonínské gymnázium, v šestnácti letech vstou­pil do KSČ a roku 1949 odjel do Moskvy studovat vysokou školu – Moskevský státní ekonomický institut – a posléze i pražskou Vysokou školu ekonomickou. V době jeho moskevských studií se však dala do pohybu vlna antisemitismu, jako reakce na samostatný postup nově konstituova­ného státu Izrael. „Věděl jsem, že to začíná být hustý a ostrý. To znamenalo mlčet a krýt se,“ pro­hlásil Komárek v jednom dokumentu České te­levize. I v době normalizace téma antisemitismu ve vedoucích stranických špičkách rezonovalo. To bylo také jedním z důvodů, proč Komárek, přestože jej budovatelské nadšení brzy přešlo, v KSČ zůstal až do roku 1990. Prošel celou řadou institucí, z nichž mnohé byly klíčové pro pokusy o reformu nereformovatelného.

V druhé polovině padesátých let a pak i na začátku a na konci šedesátých let pracoval ve Státní plánovací komisi, mezi lety 1958–1960 ve Výzkumném ústavu národohospodářského plánování. Roku 1962 se habilitoval na VŠE, pro­fesuru získal roku 1990. Z jeho kariéry je bezpo­chyby pozoruhodnou položkou tříleté působení (1964–1967) ve funkci ekonomického poradce vůdce kubánské revoluce Che Guevary, který zastával funkci ministra průmyslu a s nímž se velmi sblížil. V průběhu pražského jara patřil Komárek k ekonomům, kteří připravovali eko­nomickou reformu Oty Šika. Od počátku roku 1968 byl generálním sekretářem Hospodářské rady vlády ČSSR a členem komise předsednictva ÚV KSČ pro vypracování nové realizační směrnice hospodářské politiky KSČ. V této funkci vydržel do počátku sedmdesátých let, kdy byl pro své re­formní postoje odvolán a převeden na Federální cenový úřad, kde působil jako poradce ministra, který byl předsedou cenového úřadu.

V druhé polovině sedmdesátých let se přesu­nul do akademické sféry, byl vědeckým pracovní­kem Ekonomického ústavu ČSAV. Roku 1984 pat­řil k zakladatelům Prognostického ústavu, který také po osm let řídil. Rok před sametovou revo­lucí se stal členem korespondentem ČSAV. Byl klíčovým představitelem reformního úsilí uvnitř oficiálních struktur, především v hospodářské ob­lasti. Prognostický ústav se stal líhní nejvýrazněj­ších osobností, Václavem Klausem a Milošem Ze­manem počínaje, přes Tomáše Ježka a Vladimíra Dlouhého, až po Miroslava Ransdorfa. Komárek byl nejen erudovaný, měl čuch na lidi, ale byl také mimořádně komunikačně zdatný, a tak se stal v průběhu sametové revoluce, kdy spolupra­coval s Občanským fórem, jednou z nejoblíbeněj­ších postav, již by velká část veřejnosti ráda vidě­la na premiérském, ale také na prezidentském postu. „Za premiéra Komárka, bude koruna jak marka,“ skandovali lidé při manifestacích. Pre­miérem se však stal Marián Čalfa a Valtr Komá­rek prvním místopředsedou tzv. vlády národní­ho porozumění a předsedou Hospodářské rady vlády ČSSR, resp. ČSFR. Zpočátku byl nesmírně populární, ale byl často kritizován pravicovějšími ministry a postupně ztrácel vliv.

Ve volbách 1990 kandidoval ve Středočeském kraji za Občanské fórum do Sněmovny lidu Fe­derálního shromáždění. Po rozkladu OF přešel k sociální demokracii. Poslanecký mandát roku 1992 obhájil a následně se stal výrazným kriti­kem ekonomické reformy Václava Klause, Komá­rek byl stoupencem postupné transformace s vý­razným sociálním akcentem, a také rozdělení Československa. V té době došlo také ke zruše­ní Prognostického ústavu. Valtr Komárek, který z dnešního pohledu ani nedosáhl důchodového věku, se stáhl z veřejného života. Tehdy vydal knihu Mé pády a vzestupy. V roce 2004 pak vyšel dvojdílný autobiografický román Kronika zoufal­ství a naděje.

Václav Klaus udělil Valtru Komárkovi při pří­ležitosti 80. narozenin plaketu prezidenta repub­liky za příspěvek k ekonomické transformaci a k společenské diskusi o směřování českého hospodářství a politiky. Roku 2011 jej sociální demokracie zvolila do funkce čestného předse­dy. Miloš Zeman mu udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka (in memoriam) 28. října 2016. Valtr Komárek zemřel na komplikace po ope­raci srdce. Na jeho pohřbu syn Martin prohlásil: „Táto, vím, že mu (Bohu) máš co říct, ale pro­sím Tě, pusť ho taky někdy ke slovu. On taky má co říct.“

 

 

Ladislav Adamec  (1926–2007)

Prezidentská kandidatura Ladislava Adamce se nám jeví z hlediska československé tradice jako samozřejmá, neboť se nejednou v našich dějinách stalo, že na uprázdněné prezidentské křeslo při­cházel stávající premiér. Možná by tomu tak bylo i v Adamcově případě, kdyby se ovšem jednalo pouze o personální výměnu, nikoli o zborcení čtyřicet let vládnoucího režimu. Nástupcem Gu­stáva Husáka se tedy nestal.

Ladislav Adamec se narodil ve Frenštátu pod Radhoštěm, jeho otec byl horník, který dojížděl za prací do Ostravy a zemřel na tuberkulózu. Adamec formován svým prostředím vstoupil do KSČ již roku 1946 a celá jeho životní kariéra byla určována tímto rámcem. Původně se ži­vil jako pomocný dělník, poté dostal příležitost jako vedoucí oddělení, náměstek ředitele, ve­doucí kádrového oddělení, předseda Okresní­ho národního výboru a na přelomu padesátých a šedesátých let vykonával manažerskou roli – byl ředitelem podniku MEZ (Moravské elektro­technické závody) Frenštát v rodném městě. Zde také Ladislav Adamec poznal svou budoucí ženu inženýrku Zdenku, absolventku a pozdější pe­dagožku Vysoké školy chemicko-technologické, s níž měl dva syny. Jejich harmonické manželství ukončila až Adamcova smrt.

V letech 1958–1961 absolvoval Vysokou stra­nickou školu při ÚV KSČ, což mu umožnilo další vzestup v mocenské hierarchii. Stal se předse­dou Krajské plánovací komise a do roku 1962 místopředsedou Krajského národního výboru v Ostravě. Mezi lety 1963–1969 vedl jedno z od­dělení ÚV KSČ. Když mu bylo 40 let, byl zvolen XIII. sjezdem KSČ za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Reformní období přečkal bez výrazného angažmá a ztrát, takže jeho kariéra mohla úspěšně pokračovat i v normalizaci. Jeho místo v ÚV KSČ bylo všemi následnými sjezdy potvrzeno a sbíral i prestižní ocenění – roku 1973 Řád práce a o tři roky poz­ději Řád Vítězného února.

Provedení federalizace pro něj otevřelo cestu do nově vzniklé české vlády. Od roku 1969 trva­le zastával funkci místopředsedy vlády, od roku 1971 byl poslancem České národní rady, tedy čes­kého parlamentu v rámci federace. Působil také v Legislativní radě vlády ČSR (Česká socialistická republika), předsedal Radě pro národnosti ČSR a také Radě vlády ČSR pro Národní výbory. V té době již dávno bydlel s rodinou v Praze.

Ladislav Adamec

Jeho kariéra začala ještě strměji stoupat v době perestrojky, kdy se naplno projevilo jeho pragmatické založení, a to i v rámci KSČ. Ada­mec předpokládal, že KSČ udrží svůj monopol, ale zároveň budou provedeny ekonomické i jiné reformy. V březnu 1987 se Adamec stal předse­dou české vlády, o rok a půl později pak převzal po Lubomíru Štrougalovi, který byl premiérem dlouhých 18 let, post československého premié­ra. Tím se uzavřelo jeho působení v rámci české nomenklatury a přesunul se do nejvyšších poli­tických pater. Jeho žena zůstala učit na vysoké škole, nepřestěhovali se do vládní vily na Hans­paulce, ale zůstali dál bydlet v bytě na Letné. Prá­vě sem dorazili 19. listopadu 1989 představitelé občanské iniciativy MOST Michal Horáček a Mi­chael Kocáb, kteří se předtím setkali s Adam­covým poradcem Oskarem Krejčím. Adamcova žena na tuto návštěvu v bouřlivé době vzpomí­nala: „… mám dojem, že to bylo příjemné setká­ní pro obě strany. Oni pochopili nás a my pocho­pili je.“ Horáček zachytil Adamcovu reakci takto: „… dělám v politice 40 let. Jsem komunista. Už jsem vám řekl, že stranu nikdy nezradím. Hoši, co já můžu? Už před rokem jsem podal Jakešo­vi návrh na nutné kádrové změny. Slíbil mi je. Ale neprovedl… Vemte si to, že Fojtík cenzuruje moje projevy v parlamentu.“

V úterý 21. listopadu 1989 se Adamec na svou pěst sešel se zástupci Občanského fóra – Janem Rumlem, Jiřím Bartoškou a Martinem Mejstří­kem. Tehdy se ještě snažil pro KSČ zachránit maximum. Dva dny nato odletěl do Moskvy, aby situaci konzultoval s Michailem Gorbačovem. Ten jej ovšem vůbec nepřijal. Jeho žena k tomu konstatovala: „Ano, byl z toho zklamaný. Gor­bačov se chtěl asi udělat pěkným demokratem.“ Do nového předsednictva ÚV KSČ nebyl zvolen. V neděli 26. listopadu v 11 hodin dopoledne si tento komunistický premiér poprvé stiskl ruku s Václavem Havlem jako hlavním představite­lem Občanského fóra. Měl použít obrat: „My se ještě neznáme, pane Havel.“ Tím začala jednání o předání moci, jichž se účastnil. Osobní i poli­tickou odvahu projevil ještě týž den, když přijal nabídku Občanského fóra, aby promluvil na ma­nifestaci na Letenské pláni. Té se zúčastnilo asi 800 000 lidí. Nejprve byl přivítán vstřícně, pro­tože se zcela objektivně jednalo o prvního ko­munistu ve vrcholné funkci, který se zástupci občanské společnosti mluvil a byl otevřený jed­nání. Ve chvíli, kdy odmítl avizovanou generální stávku, byl manifestujícími vypískán. „No, vzal to, jak to bylo, a časem se ukázalo, že nikomu neublížil a neuškodil,“ glosovala situaci Zdeňka Adamcová.

Dne 3. prosince byla jmenována nová vláda, v jejímž čele opět stanul Ladislav Adamec. Ve vládě se objevili i nekomunisté, byla jich však pouze čtvrtina, což již neodpovídalo posunům, které ve veřejném životě nastaly. Občanské fó­rum i Veřejnost proti násilí tuto vládu odmítly, krátce nato Adamec rezignoval a 10. prosince 1989 byla jmenována první vláda pod vedením komunisty Mariána Čalfy, který byl ještě o hodně pragmatičtější než Ladislav Adamec. Volbě před­cházela abdikace prezidenta Gustáva Husáka. O Adamcově možném prezidentském nástupnic­tví se hovořilo v komunistických strukturách již dříve. 12. prosince přišli komunističtí poslanci Federálního shromáždění s návrhem na přímou volbu, vedeni byli průzkumy veřejného mínění, ve kterých Adamec vykazoval větší oblíbenost než potenciální protikandidáti Alexander Dub­ček, Čestmír Císař a Václav Havel. Adamec byl poté nominován jako kandidát KSČ. Po dlouhých jednáních byl nakonec parlamentu představen pouze jediný kandidát – Václav Havel. Jeho volba pak proběhla aklamací.

Od 20. prosince 1989 stál Ladislav Adamec v čele KSČ. Ve volbách 1990 byl pak zvolen do české části Sněmovny národů ve Federálním shromáždění, kandidoval v Severomoravském kraji. Poslancem zůstal až do zániku federace. Rok před tím jej v čele KSČ vystřídal reformní politik, režisér Jiří Svoboda. Roku 1996 se ještě pokoušel kandidovat do Senátu v Ostravě-měs­tě, získal ale jen 16 % hlasů a nepostoupil ani do druhého kola. Stáhl se do soukromí a dožíval jako důchodce na milované Letné.

 

Miroslav Sládek  (nar. 1950)

Královéhradecký rodák, vyrůstající v Kostelci nad Orlicí, Miroslav Sládek vystudoval knihov­nictví a vědecké informace na Filozofické fakul­tě Univerzity Karlovy. Zároveň pěstoval svého koníčka – výtvarné umění, především malířství. Pracoval v informačních centrech různých vý­zkumných ústavů, jedním z nich byl i Výzkum­ný ústav sociálního rozvoje a práce. Mezi lety 1981–1986 pracoval v Českém úřadu pro tisk a in­formace, tedy tam, kde bylo centrum českoslo­venské cenzury.

V prosinci 1989 byl zakladatelem a od února 1990 předsedou Sdružení pro republiku – Re­publikánské strany Československa. Na konci roku 1989 se v Československu utvořilo nezávis­le na sobě několik skupin, které chtěly vytvořit stranu reprezentující pravicové ideje po vzoru amerických republikánů, nebo podle francouz­ských gaullistů. Slovo republikánská v názvu odkazovalo také na agrární stranu v meziváleč­ném Československu. Republikáni se stavěli os­tře proti řadě zásadních kroků prosazovaných vládní koalicí, častým terčem jejich výpadů byl

Václav Havel. Zavrhli Klausovu ekonomickou re­formu, požadovali zachování Československa, odmítli vstup České republiky do NATO i do Ev­ropské unie. Sládek se také vyslovoval pro připo­jení Zakarpatské oblasti zpět k Československu, a na hradě v Mukačevu vztyčil dokonce česko­slovenskou vlajku. Vyslovovali se také pro zno­vuzavedení trestu smrti.

Miroslav Sládek byl do sametové revoluce veřejně neznámou osobou, později bylo častokrát upozorňováno na jeho předlistopadové cenzorské zaměstnání, čímž byl zpochybňován jeho antikomunismus. Sládek zároveň působil jako šéfredaktor časopisu Republika. Dva roky byl předsedou Mimoparlamentního sněmu.

Ve volbách roku 1992 byl zvolen do Federál­ního shromáždění, stal se poslancem Sněmovny lidu Parlamentu ČR. Jeho mandát zanikl v pro­sinci téhož roku. Poté co Václav Havel nebyl na začátku července zvolen československým pre­zidentem a v další volbě ani nekandidoval, při­hlásil se o kandidaturu Miroslav Sládek. Ve vol­bě 16. července 1992 byl jediným kandidátem. V prvním kole získal Sládek 32 hlasů ve Sně­movně lidu, 15 hlasů v české části Sněmovny národů a 11 ve slovenské. Nebyl zvolen a postou­pil do druhého kola, které se konalo ten samý den. V druhém kole získal kandidát 33 hlasů ve Sněmovně lidu, 14 v české části Sněmovny národů a 13 ve slovenské. Ani v druhém kole tedy nebyl zvolen a parlament prezidenta opět nezvolil. Ten samý den byla dána důvěra fede­rální vládě Jana Stráského z ODS.

 

Miroslav Sládek se svými stoupenci před budovou Federálního shromáždění ČSFR v den volby prezidenta republiky, 3. 7. 1992

Miroslav Sládek zopakoval svou prezident­skou kandidaturu ještě v letech 1993 a 1998. Roku 1993 proti Václavu Havlovi kromě něj kandidovala ještě komunistka Marie Stiborová. Volba byla narušena telefonickým oznámením, že v budově parlamentu je uložena bomba. Z 200 volitelů získal Sládek 14 hlasů. Při prezi­dentské volbě o pět let později již hlasovaly dvě komory, členové Poslanecké sněmovny i novin­ky – Senátu. Proti Havlovi vedle Sládka kandi­doval komunista Stanislav Fischer. Sám Sládek byl v té době ve vazbě na Pankráci. Tuto volbu provázelo slavné pískání Dagmar Havlové, jímž reagovala na výroky republikánských poslanců.

Miroslav Sládek byl po celá devadesátá léta výraznou tváří české politiky. Proslul mnohými aférami i mediálně vděčnými výroky, nebál se mobilizovat a sám realizovat řadu provokativ­ních akcí. Pozornost získával i tím, že nahlas po­jmenovával problémy, u kterých jeho protivníky odzbrojovala snaha po politické korektnosti. Již v roce 1991 vedl demonstraci republikánů k síd­lu Československé televize, během níž zazněly i vulgární urážky prezidenta Havla. O dva roky později napadl ženu v kadeřnictví, což bylo znač­ně medializováno. Sládek se v médiích rád před­váděl, nabíjelo jej to energií. Pro svou nespor­nou fyzickou podobu byl označován jako český Mr. Bean, Sládek podle svých slov jeho předsta­vitele Rowana Atkinsona dokonce požádal, aby přispěl na volební fond SPR-RSČ (republikáni). Jedním z jeho nejznámějších televizních vystou­pení, která pojímal jako populista a šoumen, byla roku 1995 účast v pořadu České televize Aréna, kde byl jako jeden ze šesti diskutujících a se svým oblíbeným tématem „romské otázky“ a dále osobnosti Václava Havla zcela ovládl pole.

Miroslav Sládek byl roku 1997 za svůj pro­jev k Česko-německé deklaraci zbaven imuni­ty a byl trestně stíhán, soud jej obžaloby nako­nec zprostil. Kvůli tomu se však nemohl osobně účastnit prezidentské volby, ve které kandido­val. Republikánská strana měla velké finanční problémy, které přispěly k vnitřním sporům. Sládek dostal za předlužení strany podmíneč­ný trest. Roku 2001 na ni byl vyhlášen konkurs, členská základna přešla do nového subjektu – Republikáni Miroslava Sládka. Sládek neváhal angažovat ve své straně i řadu svých rodinných příslušníků, vytvářelo to až klanový dojem. On sám roku 2014 čelil exekucím.

V poslanecké sněmovně seděl Sládek do vo­leb 1998, poté se už republikáni nedostali nad pětiprocentní hranici. Vrátit do vysoké politiky se mu nepodařilo ani později, kdy kandidoval také do Evropského parlamentu. Z osobních dů­vodů se přestěhoval z Prahy do Brna a tam byl roku 2002 zvolen místostarostou městské části Brno-Útěchov. Ve funkci zůstal do roku 2004. Na počátku roku 2016 obnovil Sládek SPR-RSČ a ohlásil návrat do politiky. Ve volbách do Se­nátu v obvodu Bruntál skončil v tomto roce se 3,27 % na 8. místě. Neuspěl ani v krajských volbách v Jihomoravském kraji, kde vedl kan­didátku „Koalice Republikánů Miroslava Slád­ka, Patriotů České republiky a HOZK,“ ale ne­uspěl. Ve volbách do Evropského parlamentu roku 2019 rovněž kandidoval a také neuspěl. Sládek je autorem řady politických úvah vy­daných knižně, např. …a tak to vidím já (1992), Znamení doby (1994), To, co mám na mysli, je svoboda (1995), Právě váš hlas rozhodne! (1996) nebo Nikdy jsem Vám nelhal (1998).

 

Štefan Kvietik  (nar. 1934)

Slovenský herec Štefan Kvietik se roku 1992 stal ikonou národně emancipačního usilování, když jej Slovenská národní rada (parlament Sloven­ské republiky v rámci československé federace) navrhla na funkci československého prezidenta. Kandidaturu odmítl, nicméně i on může slou­žit jako symbol slovenské cesty k samostatnosti. Vedle úspěšné umělecké kariéry totiž vyzkoušel i politické angažmá.

Kvietik se narodil v Dolných Plachtiniciach v okrese Velký Krtíš na jižním Slovensku, gym­názium absolvoval v nedalekém Lučenci, byd­lel tam od 11 let sám u bytné, která neuměla slovensky, takže pochytil základy maďarštiny. Jako dítě toužil prý po profesi lékaře. Oba jeho rodiče hráli ochotnické divadlo, a tak k tomu­to prostředí přičichl již ve velmi raném věku. Nakonec tedy vystudoval Vysokou školu Múzic­kých umění v Bratislavě, kde také od roku 1984 působil jako pedagog. Svou hereckou kariéru začal v Armádním divadle v Martine a od roku 1959, tedy od svých 25 let, byl členem činohry Slovenského národního divadla. Vedle divadelní kariéry má za sebou i velmi úspěšnou filmovou a televizní práci. Ve filmu se objevil poprvé již roku 1960, jeho první slavná role přišla o dva roky později, kdy zahrál hlavní roli v psycholo­gickém dramatu Boxer a smrt. V následujícím roce již získal Cenu filmového a televizního svazu Trilobit. Od této doby jeho popularita a obsazo­vanost nabraly na obrátkách, zájem o něj měla i zahraniční produkce.

Štefan Kvietik

Vedle vynikajících hereckých schopností byl velkou předností Štefana Kvietika i mužný vzhled, urostlá postava a nezaměnitelná osobi­tost, které mu dodávaly mimořádné charisma. Bývá též označován jako slovenský Anthony Quinn. Jeho doménou byly robustní psycholo­gicko-realistické postavy, ve kterých vynikl i jeho zemitý sex-appeal. Z jeho filmových a televiz­ních rolí mezi nejvýraznější patří účinkování ve filmech, seriálech a inscenacích Majster kat, trilogie Červené víno, Mrtvi nespivajú, Živý bič, Me­děná veža, Hriech Katariny Padychovej, Kto odchádza v daždi či Mrtvi učia živých, natočených mezi jeho 30. a 50. narozeninami. Bezesporu zajímavé je i jeho angažmá v seriálu 30 případů majora Zema­na, kde zazářil v dílu Tatranské pastorále. Vrchol jeho televizní tvorby přišel na počátku osmde­sátých let, kdy exceloval v roli Sama Puchan­dy v Tisícročné včele Juraje Jakubiska, a o pár let později pak ve filmu stejného režiséra – Sedím na konári a je mi dobre.

Z divadla odešel Kvietik roku 1996, to mu bylo 62 let. Naposledy účinkoval ve filmu roku 1997, jednalo se o Tábor padlých žien, o rok později v se­riálu Horská služba a jeho hlas zazněl naposledy ve filmu roku 2007, byl to Rozhovor s nepriatelom. Hercem je i Kvietikův vnuk Matúš.

Po sametové revoluci se ovšem natáčení věno­val jen sporadicky, především proto, že se začal angažovat politicky. Zároveň ale jeho politické angažmá zapříčinilo, že již nebyl tolik obsazo­ván. V rozhovorech Kvietik říká, že mu to vlast­ně ani nevadí, protože jeho pojetí celebrit či VIP je hodně odlišné od toho, jak je vnímáno dnes, a umělecké hodnoty vnímá zcela jinak. „Nikdy som nebol v žiadnej strane, hoci som sa nikdy netajil tým, že ma oslovil program SNS /Slovenská národní strana/. Milujem Slovensko, svoj národ, ale nie tak, že nenávidím všetko oko­lo. Som patriot, mám velký vztah k rodnej zemi, ale nemám problém s Čechmi, s Maďarmi. Mal som priatelov najvačších českých hercov: Rado­vana Lukavského, Rudolfa Hrušínského, Josefa Viknklářa, Radka Brzobohatého, Josefa Bláhu, Luďka Munzara…,“ vzpomínal Kvietik v jednom rozhovoru před dvěma roky a dodal i to, že na­točil několik filmů v Maďarsku.

V roce 1989 vstoupil Štefan Kvietik do politiky, za Slovenskou národní stranu byl dvě funkční období poslancem Slovenské národní rady, nej­prve ještě v rámci federace, později již v samo­statném Slovensku. Vykonával funkci podpřed­sedy Výboru SNR pre vzdelanie, vedu, kultúru a šport. Podobně se z českých herců angažoval např. jeho přítel Rudolf Hrušínský, ovšem v rám­ci Federálního shromáždění. Slovenská národní strana Kvietika navrhla do prezidentské volby 5. července 1990, tedy přímo proti Václavu Havlo­vi, navrženému Občanským fórem. Kvietik tuto kandidaturu odmítl. Ze strany SNS se jednalo o pouhé gesto, neměla sílu tuto kandidaturu prosadit, na druhou stranu je třeba uznat, že v rámci slovenské reprezentace Štefan Kvietik představoval v symbolické rovině velmi vhod­ného kandidáta jako zosobnění „slovenskosti“. Pohledný, úspěšný, mužný typ s empatií k ná­rodní myšlence.

Kvietik působil v politice pět let, do roku 1994. A poté nastal jeho konec i v umělecké tvorbě. „Za­žil jsem kruté poznání, co může politika přinést do mezilidských vztahů. Pocítil jsem to na vlastní kůži. Tato zkušenost mě navždy zbavila jakých­koli iluzí. Dnes už politiku sleduji jen informa­tivně. A jak vidno, nice se nezměnil,“ prohlásil Kvietik v rozhovoru, který vyšel 1. ledna 2020.

Prezident Slovenské republiky Ivan Gašparovič udělil Kvietikovi při příležitosti jeho 70. naroze­nin Řád Ludovíta Štúra II. třídy za mimořádné zásluhy v oblasti rozvoje kultury a umění. Získal řadu cen, včetně mezinárodních, za celoživotní zásluhy. Je v pořadí čtvrtým hercem, který má žulovou dlaždici se jménem na Filmovém chod­níku slávy v Bratislavě. Když byly roku 2005 odtajněny na Slovensku svazky StB, jméno Štefana Kvietika zde figuro­valo včetně informace, že měl používat konspi­rační byt. Tento fakt jej u části veřejnosti značně poškodil. Před deseti lety vyšla jeho autobiogra­fická kniha Život bez opony, která je beznadějně vyprodaná.

 

 

 

Jiří Včelař Kotas  (1952–2020)

Historik, novinář, politik a podnikatel Jiří Ko­tas (Včelař) se proslavil snad nejvíce právě svou kandidaturou na prezidenta. Jeho život však byl plný dramatických zápletek a vysokých aspira­cí. Pocházel z Prahy, odešel však do Brna stu­dovat archeologii a poté na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy absolvoval historii a získal zde doktorát. Mezi lety 1976–1979 působil jako vědecký pracovník Československo-sovětského institutu ČSAV v Praze, kde byl expertem pře­devším na dějiny kubánské revoluce. Historie a archeologie byly jeho celoživotními vášněmi, stejně jako speleologie a horolezectví.

Na sklonku sedmdesátých let emigroval do Kanady, získal kanadské občanství a snažil se uplatnit i v rámci československého exilu, vydá­val časopis Československá cesta a založil Českoslo­venskou federální radu. Přednášel na univerzi­tách v Americe i Evropě. V lednu 1990 se vrátil do Československa a založil pravicové uskupení Svobodný blok, které se po roce změnilo na Kon­zervativní stranu Svobodný blok, a stal se před­sedou politické sekce Shromáždění politických stran a hnutí. V prvních svobodných volbách však neuspěl. Stal se ovšem na krátký čas porad­cem ministra financí Václava Klause. Od roku 1991 působil jako prezident, později čestný pre­zident banky Bohemia, která ovšem o tři roky později zkrachovala, jako vůbec první velký ban­kovní dům. Nebylo to však kvůli špatným úvě­rům, ale kvůli estébácké aféře jejího viceprezi­denta Čadka.

Kotasovi nechyběla odvaha pro velké úkoly, snad bychom ji mohli nazvat až velikášstvím. Roku 1992 sám sebe delegoval jako zprostřed­kovatele mezi českou a slovenskou politickou reprezentací. Přestože byl vůdčí osobností Kon­zervativní strany a následně Liberálně sociální unie, kandidoval ve volbách 1992 do parlamen­tu za Hnutí důchodců – Za životní jistoty. Ne­byl sice úspěšný, ale to mu nebránilo kandido­vat na prezidenta republiky. Stalo se tak v páté volbě, dne 24. září 1992. V prvním kole získal 16 hlasů ve Sněmovně lidu, 10 v české a 14 ve slo­venské části Sněmovny národů. Ve druhém kole již odmítl pokračovat. V prosinci téhož roku se­bevědomě prohlásil, že „v přímé volbě by proti Havlovi vyhrál“. Na otázku, proč se ke kandida­tuře rozhodl, odpovídal, že kandidovat přece může každý, kdo splňuje předepsané podmínky. Ani tento politický neúspěch jej však neodradil a o čtyři roky později se rozhodl kandidovat jako nezávislý do nové instituce – Senátu. Tehdy měl trvalé bydliště v Písku a zde také kandidoval, působil jako komentátor a publicista v regio­nálním rádiu. V prvním kole skončil na šestém místě se 7,8 % hlasů. O šest let později se ještě objevil na kandidátce České pravice.

Po dvaceti letech pobytu v České republice uprchl opět do Kanady, když jej policie nejprve zadržela a následně propustila. Roku 2015 pak byl v nepřítomnosti odsouzen Krajským soudem v Ostravě k šesti letům vězení za pokus o prodej padělaných obrazů světoznámých malířů Marca Chagalla, Vasilije Kandinského, Ernsta Ludwi­ga Kirchnera, Maurice De Vlamincka, Georgese--Pierra Seurata a Kazimira Maleviče. Roku 2009 došlo k pokusu prodat je jednomu ostravské­mu sběrateli. Ještě před tím mělo dojít k pokusu prodat obrazy v Praze. Kolekce obrazů měla mít roku 2009 hodnotu 40 milionů, což byla pode­zřele nízká cena, pokud by se skutečně jednalo o originály. Přizvaný odborník však odhalil pa­dělky a později se zjistilo, že pocházejí z paděla­telské dílny na Plzeňsku. Kotas jeho názor však odmítal, později naopak tvrdil, že netušil, že se jedná o padělky. Vinu popřel a prohlásil, že jde o politickou kauzu, která měla za cíl zlikvidovat jej kvůli politickým postojům.

Roku 2017 Vrchní soud v Olomouci verdikt ostravského soudu zrušil a nařídil nové projed­návání a dokazování. Kotas ani k dalšímu jedná­ní z Kanady nedorazil, proces označil za vykon­struovaný a nepřítomnost odůvodnil obavami o vlastní život. Nakonec se nepodařilo bezpečně dokázat, že Kotasovi a jeho komplici Simonovi bylo známo, že se jedná o padělky, a Kotas byl zproštěn obžaloby. Dobrodruh Jiří Včelař Kotas zemřel v rodin­ném kruhu na rakovinu tlustého střeva 5. dub­na 2020 v kanadské Ottawě.

 

Marie Kristková  (nar. 1936)

Marie Kristková se stala historicky první ženou, která se v Československu ucházela o prezident­ské křeslo. V té době byla čerstvou poslankyní a i její kandidaturu je třeba vnímat jako gesto uprostřed rozkládajícího se československého parlamentarismu.

Narodila se v rodině zemědělského inženýra Ladislava Pruceka v Branišovicích nedaleko Znojma. V necelých dvou letech se musela po Mnichovu a německém záboru této oblasti s rodinou vystěhovat. Její otec byl v padesátých letech vězněn a politicky pronásledován, přesto se stala členkou KSČ. Z ní byla ovšem vylouče­na během čistek po roce 1968 a v té době přišla i o zaměstnání. Vystudovala nejprve střední ze­mědělsko-technickou školu v Rožnově pod Rad­hoštěm a posléze provozně ekonomickou fakul­tu Vysoké školy zemědělské v Praze. Celoživotně pracovala v zemědělství, především v živočišné výrobě, pro její kariéru a také společenský postup bylo klíčové, že dostala nabídku z ekono­mického zázraku – JZD Slušovice, kde pak v řídících funkcích působila až do sametové revoluce.

V nástupnických organizacích Slušovic pra­covala i po převratu, nejprve jako poradkyně pro zemědělskou výrobu, a poté dokonce jako ředitelka DAK Start Trenčín, což byla slušovická nástupnická firma. Znamenalo to tedy její pracovní přesun na Slovensko, který nastal v po­měrně neklidné a nejisté době. Marie Kristková se začala angažovat i politicky, a sice v řadách Zemědělské strany, což byla menší středová strana působící mezi lety 1990–1994 a hájící zájmy členů bývalých Jednotných zemědělských druž­stev. Strana byla členkou Liberálně sociální unie (LSU, spolu se Stranou zelených, Českosloven­skou stranou socialistickou a Hnutím zeměděl­ců a nezávislých osobností) a od roku 1992 byla stranou parlamentní. Marie Kristová kandidova­la za Jihomoravský kraj do Sněmovny národů Fe­derálního shromáždění a díky preferenčním hla­sům postoupila do parlamentu z prvního místa stranické kandidátky. Stala se tedy v 56 letech poslankyní.

Na počátku 1992 začala snaha nového parla­mentu zvolit prezidenta, protože Václav Havlovi skončil zkrácený dvouletý mandát. V první volbě 3. července nebyl zvolen a dále již nekandido­val. Parlament se pak pokusil zvolit během čtvrt roku prezidenta ještě pětkrát. Kandidáti se ob­jevovali různí, 30. července 1992 mezi nimi byla i Marie Kristková, navržena LSU. Hlavní motiva­cí mělo být zabránit rozpadu Československa. Získala 29 hlasů ve Sněmovně lidu a 20 v české a 16 ve slovenské části Sněmovny národů. Dru­hé kolo se konalo ten samý den, a tehdy získala 33 hlasů ve Sněmovně lidu, 23 v české a 14 ve slovenské části Sněmovny národů. Parlament tehdy prezidenta nezvolil.

Marie Kristková působila ve Federálním shromáždění až do jeho zániku v prosinci 1992. O dva roky později ještě neúspěšně kandidovala do zastupitelstva města Zlín opět za Zemědělskou stranu.

 

Zde je pro přehled seznam kandidátů na českého prezidenta

Volby prezidenta České republiky

26. ledna 1993

• Václav Havel (zvolený kandidát, nezávislý)
• Miroslav Sládek (SPR-RSČ)
• Marie Stiborová (Levý blok)

20. ledna 1998

• Václav Havel (zvolený kandidát, nezávislý)
• Stanislav Fischer (KSČM)
• Miroslav Sládek (SPR-RSČ)

15. a 24. ledna a 28. února 2003

• Václav Klaus (zvolený kandidát, ODS)
• Jaroslav Bureš (ČSSD)
• Miroslav Kříženecký (KSČM)
• Jaroslava Moserová (Čtyřkoalice)
• Petr Pithart (Čtyřkoalice)
• Jan Sokol (Čtyřkoalice)
• Miloš Zeman (ČSSD)

8., 9. a 15. února 2008

• Václav Klaus (zvolený kandidát, ODS)
• Jana Bobošíková (KSČM)
• Jan Švejnar (ČSSD a Strana zelených)

První přímá volba prezidenta republiky; 11. a 12. ledna (první kolo) a 25. a 26. ledna (druhé kolo) 2013

• Miloš Zeman (zvolený kandidát)
• Karel Schwarzenberg (postupující do druhého kola)
• Jana Bobošíková
• Jiří Dienstbier
• Jan Fischer
• Taťána Fischerová
• Vladimír Franz
• Zuzana Roithová
• Přemysl Sobotka

 

Druhá přímá volba prezidenta republiky 12. a 13. ledna (první kolo) a 26. a 27. ledna (druhé kolo) 2018

• Miloš Zeman (zvolený kandidát)
• Jiří Drahoš (postupující do druhého kola)
• Pavel Fischer
• Petr Hannig
• Marek Hilšer
• Michal Horáček
• Jiří Hynek
• Vratislav Kulhánek
• Mirek Topolánek

A na závěr poselství Václava Havla, které mluví i k dnešku:

„Žádám vás snažně, abyste nepodpořili ty, kteří vám slibují, že všechno vyřeší za vás. Takoví lidé chtějí, abyste jen mlčeli, poslouchali a drželi krok. Žádám vás snažně, abyste nepodpořili ty, kteří mají diktátorské sklony, příliš často mění názory, nejsou schopni se domluvit s jinými, nabízejí různá dobrodružná, nepromyšlená a neodpovědná řešení a kteří by se nejraději vrátili k centralistickému řízení všech našich společných věcí.“

Václav Havel, červen 1992

 

https://www.knihazlin.cz/tituly/48109572/kdo-miril-na-hrad/