Jak víme, hranice mezi historií a současností se někdy překrývá, a právě knihy, které vycházejí v naší Edici HOT HISTORY reflektují nejen bouřlivou minulost, ale současně i žhavou přítomnost. Nejinak je tomu i v naší novince „Restart“ , kterou jsme vydali ke 30. výročí vzniku samostatné České republiky a rozdělení Československa. K naší radosti přišel tuto knihu pokřtít i pan premiér Fiala, který coby politolog a historik do knihy též sám přispěl. Spolu s Michaelem Kocábem, Pavlem Kosatíkem, Karlem Olivou, Robertem Zárubou a „televizními“ autory moderátorkou ČT Janou Peroutkovou a editorem Petrem Švecem jsme knihu pokřtili v Knihovně Václava Havla. Publikace vznikala z původních – přímo pro knihu připravených rozhovorů – během bouřlivého roku 2022. Jak řekli sami autoři na křtu knihy, oproti televizní práci jim knižní zpracování tématu nabídlo možnost díky rozsahu jít více „do hloubky“, a především nebyli omezeni požadavkem nestrannosti veřejnoprávního média…

Původní rozhovor s Petrem Fialou přinášíme zde:

 

Jako premiér se účastníte akcí, při nichž mnohdy znějí hymny. Když dohrají tóny té české, naskakuje vám pořád slovenská část původní československé hymny?

Někdy ano, ale většinou už ne. Půlku života jsem prožil v Československu, takže to zažité mám, ale často už mi to nenaskočí.

 

Cítíte se na Slovensku jako doma?

Já se cítím doma v České republice a nejvíc v Brně. A na Slovensku jsem skoro doma. Ale tyhle pocity jsou hodně závislé na kontextu a okolnostech. Když cestujeme mezi Prahou a Bruselem, tak se cítíme víc než jindy být Čechy. Ale když jsem třeba v Číně, tak si velmi intenzivně uvě­domuji, že jsem Evropan. Moje evropská identita, která normálně není tak silná jako ta česká, v kontextu jiného prostředí, jiné kultury vystupuje a je důležitější. Takže s těmito identitami je to hodně složité. Ale nechci věc kom­plikovat, takže odpovídám: Ano, na Slovensku se pořád cítím dobře. A když jsem nedávno soukromě projížděl vý­chodním Slovenskem, těmi historickými městy, tak jsem opravdu obdivoval, jak se Slovensko posunulo kupředu.

 

Někdo říká rozpad, někdo rozchod, jiný rozbití či rozdělení federace. Jaké označení je vám nejbližší?

Je to rozdělení. Je to rozdělení mimořádně úspěšné. A v historickém světovém kontextu neobvyklé. Jde sku­tečně o rozdělení a bylo to rozdělení dobrovolné, došlo k němu na základě dohody a obešlo se bez větších tur­bulencí. Společná cesta prostě skončila.

Já jsem se tématu rozdělení Československa odborně věnoval. Dokonce si vzpomínám, že jsme s Miroslavem Marešem napsali článek do jedné belgické knihy, která se tématem rozdělování států zabývala a snažila se porov­návat tehdejší podmínky v Československu s belgickými podmínkami. Belgičané totiž neustále řeší, zda svoji zemi rozdělit a jak to udělat. A právě rozdělení Československa považují za zcela unikátní případ.

 

A dokážete najít i jedno slovo vystihující emoci, kte­rou jste tehdy cítil? Vy jste politolog, to musely být z hlediska této vědy pro vás tenkrát žně, ne?

Právě, jako politolog to nedokážu popisovat emotivně, a znáte mě, že já na emoce moc nejsem… Jako histo­rik a politolog jsem byl přesvědčený o tom, že k tomu rozdělení musí dojít. Samozřejmě jsem nevěděl, že to bude probíhat tak rychle. A obával jsem se způsobů, ja­kými se to provede, a dopadů, které to bude mít. Ono se ovšem ukázalo, že to dopadlo vlastně dobře. Takže to pro mě nebylo překvapení. Zároveň je třeba si ale uvědomit, že prostor střední Evropy je územím, kde se neustále mění státní útvary a mění se jejich hranice. Paradoxně zrovna české země jsou ve svých historických hranicích neuvěřitelně dlouho s, řekněme, jasnou identitou a ohra­ničením. Když se podíváte třeba na Polsko, zjistíte, že u něj tomu zdaleka tak není. Slovensko nemělo nikdy svoji historickou státnost, to je velký rozdíl oproti českým zemím. Maďarsko, respektive Uhry, existují a existovaly také v jiné podobě. A tak bych mohl pokračovat. Takže to, že k takovým změnám dochází, není v tomto prostředí neobvyklé. Jenom když si uvědomím osud svých rodičů: Můj táta se narodil v roce 1928 v Československu, kte­ré sahalo až na dnešní Ukrajinu. Pak prožil okleštěnou druhou republiku, pak takzvaný protektorát, pak Česko­slovensko už v poválečných hranicích bez Podkarpatské Rusi a zemřel vloni v České republice. Takže on za svůj život zažil několik státních útvarů. I na osudech našich rodičů nebo prarodičů je tudíž vidět, že změny státního útvaru jsou spíše něco přirozeného, nikoli výjimka.

Vy jste o vašem tatínkovi hovořil jako o zásadovém člověku, který si prošel těžkým, typicky středoevrop­ským osudem. Byl vězněn i pronásledován nacisty i komunisty. Jak on vnímal rozdělení federace?

On také věděl, že to je nutné. Byl ekonom a velmi vzděla­ný člověk, po válce studoval v Bratislavě a nějakou dobu tam i učil na vysoké škole. Takže on měl i tamní životní zkušenost, znal slovenskou mentalitu, měl spoustu slo­venských přátel. A byl také přesvědčený o tom, že spo­lečný stát Čechů a Slováků nemůže existovat. To není otázka přání, to je otázka racionálního pohledu.

 

Jak jste vnímal emancipaci Slováků? Měl jste to na Slovensko docela blízko – jak z Brna, tak z Kroměří­že, kde jste nějakou dobu působil jako historik. Vní­mal jste to jako zakomplexovanost, nebo jen jako ne­ustálou snahu o totéž, získat rovnoprávnost, které de facto nikdy nedosáhli?

Na to není jednoduchá odpověď. V jedné federaci, kte­rou tvoří dva národy, jež jsou rozdílně velké a mají roz­dílnou historii a rozdílnou míru národního sebevědomí, nebylo jednoduché soužití. Český národ je dvakrát větší než slovenský, má tisíciletou historickou státnost a už v období oživení v rámci modernizačních procesů v ra­kousko-uherské monarchii se konstituoval jako relativně sebevědomý, přirozeně existující národ. Slovensko si svo­ji národní identitu začalo budovat teprve na konci 19. sto­letí. A to velmi složitě. Nemělo státní útvar, bylo součástí Uher. Na Slovensku byly ke konci Rakouska-Uherska jen desítky lidí, které se cítily být Slováky, mluvily sloven­sky a měly maturitu. Takže rozdíly mezi oběma národy byly obrovské. Emancipace Slovenska začala naplno až v rámci Československa a míra nevyrovnanosti musela zákonitě vést k tomu, že si Slovensko bude chtít víc a víc projít tím, čím si ostatní národy procházely v 19. století. A to je proces, během něhož národní emancipace vede zákonitě k samostatnému státu. To všechno mělo Slo­vensko tehdy ještě před sebou.

 

V roce 1968 došlo v Československu k pokusu o vy­budování federativního uspořádání státu. Spíše však došlo ke vzniku jakési zmrzačené federace…

Nic z toho, co dělají komunisté, nikdy není dobré, takže ani tento pokus o federaci nebyl dobrý a vytvářel poci­ty křivdy na obou stranách. Uvedu příklad: Působila tu  Komunistická strana Československa, která řídila stát, a zároveň Komunistická strana Slovenska. Neexistovala žádná Komunistická strana Čech a Moravy. Byl zde Čes­koslovenský spisovatel a Slovenský spisovatel, ale neexistoval Český spisovatel. Byla Československá akade­mie věd a byla Slovenská akademie věd, ale nebyla Česká akademie věd. To, že nemají svoji akademii věd, že mají jen tu společnou, pociťovali Češi jako křivdu. A Slováci měli zase pocit, že to československé je vlastně české, tedy to, co jim vládne, a to slovenské tam mají jen bokem. Nová reprezentace společnosti po roce 1989 se to pokoušela rychle změnit, Václav Havel i Václav Klaus měli smysl pro požadavky Slováků, ale já jsem si byl skoro jistý, že už je pozdě a že emancipační proces je už tak rozběhnutý, že to prostě k tomu rozdělení povede.

 

A máte v paměti uložený vyloženě jeden moment, v němž vidíte ten největší zlom, moment, kdy se roz­hodlo, že půjdeme od sebe?

Bylo jich víc. Já jsem vnímal od začátku ty tendence k roz­dělování, ale pak se tu objevovaly signály, které byly svým způsobem banální, ale protože se odehrávaly v symbolic­ké rovině, tak nesmírně důležité. Mám tím na mysli třeba debatu o pomlčce v názvu státu.

 

Co debata o referendu?

To bylo zablokováno v paramentu. Panovaly obavy, že by veřejné hlasování společnost ještě víc rozdělilo. Tehdejší, a zároveň poslední, federální premiér Jan Stráský řekl: „Mohla nastat situace, že jedna část země řekne, že se chce rozdělit, a druhá, že se nechce rozdělit. To by bylo pa­tové, a mohlo by to vést ke stejným událostem, které známe z jiných zemí, protože jeden národ by se odmítl podřídit vůli toho druhého. Z tohoto hlediska bylo referendum velmi nebezpečné. To nebezpečí šlo až po možnost občanské války.“

 

Přesto, neměla veřej­nost dostat možnost referenda?

Já moc nejsem stoupencem referend, ale tohle bylo sa­mozřejmě jedno z témat, v rámci jejichž řešení i ti, co nejsou stoupenci přímé demokracie, si dovedou referendum představit. Nakonec se rozhodlo, že nebude. Myslím si, že představitelé tehdejší politické reprezentace měli strach z toho, co by se dělo kolem těchto referend. A že vlastně volby v roce 1992 byly místy také takovým refe­rendem. Nakonec jim tedy vývoj událostí dal za pravdu, referendum nebylo nutné a cesta, kterou se šlo, se nako­nec těší silné podpoře obou národů.

 

K Evropské unii se dostaneme, ale dovolíme si takovou evropskou vsuvku už teď. Vy jste nebyl fanouškem evropské ústavy a argumentoval jste ve své knize2/ tím, že neexistuje nic jako evropský občan, evropský národ. V Unii jsme skoro dvě dekády. Pořád si to my­slíte i o nynější mladé generaci, která žije v Evropě bez hranic mezi státy, hranic jazykových a pomalu i finančních…? A v této logice, existoval někdy jedinec Čechoslovák?

Nejde o to, co si myslím, ale o to, jak to je a co výzkumy ukazují. Ano, dochází k určitému posílení evropské iden­tity, ale určitě nedochází k formování evropského politic­kého národa. Já jsem před evropskou ústavní smlouvou varoval, říkal jsem, že to dopadne špatně, mluvil jsem o tom i v zahraničí. Ve Francii a v Německu se mě ptali: „Jak vy jako intelektuál můžete tak krásnou myšlenku takhle kritizovat?“ Já je varoval, aniž bych tušil, že to nakonec zboří Francouzi a Nizozemci, kteří byli pova­žováni za jádro evropské integrace. Když se postupuje příliš rychle v záležitostech, s nimiž se lidé neidentifikují, tak to vždycky vyvolává turbulence. A jestli v sociálních vědách navzdory veškerým průzkumům víme o něčem pořád málo, tak to jsou odpovědi na to, co je národ, proč vzniká národní identita a proč je někdy tak silná. Národ je jedním z nejsilnějších identifikačních faktorů. A když vznikne – a může vzniknout i nečekaně –, tak je velmi těžké s tím něco dělat. Vezměte si například Katalánsko a Španělsko a další a další…

 

Vraťme se ještě k tomu pokusu o vytvoření česko­slovenské identity, o níž se zejména v dobách první republiky mnozí skutečně snažili. Byl tento pokus od samého začátku odsouzený k zániku?

Od počátku asi ne, ale i Masaryk do značné míry věděl, že je to spíš vyjednávací konstrukt. Ale abychom zase byli spravedliví: To, že se Slováci vyvinou v tak moderní a sebevědomý národ, ve dvacátých letech 20. století zas tak moc jasné nebylo. Takže je možné, že ti, kteří s tímto pokusem o vytvoření československé identity pracovali, tomu skutečně i věřili.

Ještě na začátku 20. století se o Slovácích mluvilo jako o slovanských prvcích v Uhrách. Nebo byli považováni za Čechy, kteří mluví trochu jinak. Nebylo jasné, kdo je Slovák a kdo je Slovák na Moravě. Takže to českoslovenství bylo částečně součást taktiky, částečně to vyjadřovalo tehdejší stav, ale už v době první republiky se dost jasně ukazovalo, že pocit národní identifikace bude u Slováků velmi silný a to logicky a oprávněně.

 

S jakými emocemi jste pak sledoval to, co se na Sloven­sku děje, když se zdálo, že Slovensko vyráží na cestu režimů osobní moci, kdy se začali likvidovat odpůrci? Zásadní je „noc dlouhých nožů“ z 3. na 4. listopadu 1994, kdy Mečiarova většina v parlamentu postavila na vedlejší kolej ostatní poslance, odvolala televizní a rozhlasovou radu, vyměnila vedení NKÚ, generál­ní prokuratury, FNM, přijala zákon o privatizaci, ob­sadila SIS. Slovensko se probudilo do nového rána a bylo jiné. Mnozí Češi to vnímali, jako by šlo o zemi na druhé straně zeměkoule. Co vy?

Pokud jde o emoci, tak jsem si stejně jako mnoho Če­chů v té nejjednodušší reflexi říkal, že to je dobře, že už nejsme v jednom státě. To říkám s nadsázkou. Ale vážně. Mně bylo jasné, že slovenská společnost a demo­kracie je do jisté míry křehčí než česká. A to i proto, že Slovensko mělo užší politickou elitu, nebyla tam oproti českým zemím taková tradice občanské společnosti. Já patřím k těm sociálním vědcům, kteří jsou přesvědčeni, že vývoj jednotlivých zemí je dán tím, co se v nich ode­hrává a odehrávalo dlouho předtím, a že moderní výzvy nasedají na nějakou historickou infrastrukturu, která se vytváří stovky let, a není jedno, jaká je. Abych uvedl pří­klad: Spousta historiků se vždycky pokoušela vysvětlit, proč existují tak obrovské ekonomické, ale zejména kul­turní a sociální rozdíly mezi severní a jižní Itálií. A jedním z těch vysvětlení je, že zatímco na severu se po staletí vy­tvářela horizontální politická struktura (například městské státy), tak na jihu byla vertikální tradiční stará rodová struktura. Takže když došlo na modernizační procesy, začaly se vytvářet alternativní, vertikální struktury, jako je třeba mafie. Na tomto příkladu chci ukázat, že to, co se odehrává dnes, hodně závisí na tom, co se tu dělo před mnoha a mnoha lety. A na Slovensku nebyl takový poten­ciál vytvářet horizontální strukturu společnosti a jejího řízení, jako tomu bylo v českých zemích. Například na to, jak vnímáme demokracii a občanskou společnost, měly vliv zárodky samosprávy na komunální úrovni, která se u nás začala rozvíjet od druhé poloviny 19. století, rov­něž obohacování společenského a občanského života, kdy vznikaly spolky od okrašlovacích, přes hasičské až po Sokol. Ty byly napojeny na vznikající politické strany a vytvořila se tu nesmírně silná vrstva společnosti, kte­rá byla nositelem těchto modernizačních procesů. Toto nám dává v krizových chvílích obrovskou šanci. Protože občanská společnost je autonomní, nepotřebuje řízení shora, je schopna být sama aktivní.

Vezměte si třeba tu míru solidarity, kterou po invazi do Ruska projevila česká společnost! Česká společnost byla neskutečně solidární, takový příklad v podstatě v Evropě těžko najdete. A taková společnost je také odol­ná a schopná těmto autoritativním tendencím, oligarchi­zaci či zneužívání moci lépe čelit. Slovensko to nemělo, takže když procházelo turbulencemi, bylo do jisté míry logické, že to nedopadne dobře. Ale na druhou stranu je třeba uznat, že i slovenská společnost nakonec dokázala demokratickým způsobem – a to dvakrát nebo dokonce třikrát – pokusy o oligarchizaci zvrátit.

Ferdinand Peroutka za první republiky psal, že u nás nemůže být totalita, protože ji nemáme v nátuře. V roce 1948 jsme se do ní uvrhli sami. V jednom roz­hovoru Petr Pithart k poválečnému období řekl, že tehdejší společnost a politika směřovaly po šikmém svahu k únoru 1948, a tedy k totalitnímu režimu. A položil si otázku: Jak to, že to tehdy naši dědové a ot­cové neviděli? A my to poznáme, až budeme na šikmé ploše?

 

Vy sledujete tyto procesy jako politik, ale i jako politolog. Jak rychle se to může otočit a my se probu­díme do totality?

To je dobrý argument pro to, co jsem řekl. Byť je to i do jisté míry v rozporu s tím, co jsem řekl. Já tedy nesouhla­sím s tím, že jsme si to v onom roce 1948 způsobili sami. My už jsme byli pod sovětským vlivem. Je ale pravda, že jsme jedna z mála zemí, kde vyhráli ve svobodných volbách komunisté, byť předstírali, že těmi skutečnými komunisty nejsou. Takže na tuto složitou otázku je jed­noduchá odpověď. My se v totalitě můžeme ocitnout už v nadcházející generaci. To říkal už říkal Ronald Reagan. Nesvoboda je vzdálená vždycky jen v rozmezí jedné ge­nerace, protože svoboda není nic samozřejmého. A my musíme znovu a znovu o svobodu bojovat.

Dokážeme čelit ohrožení svobody, které už známe, ale ono vždycky přijde nějaké další ohrožení, které ještě neznáme. To, že se probudíme v totalitě nebo diktatuře, hrozí pořád. A já tvrdím, že musíme každodenně bojovat o to, aby se to nestalo. Demokracie je křehká, to je její charakteristika, dokonce i demokratickými procesy se lze dostat k nedemokratické vládě. A žádné mechanismy a instituce nás neochrání, ochrání nás jen to, že chceme být demokraty.

Žijeme v době, ve které se relativizuje pravda – zdá se, že všechno je jen otázkou interpretace, a tak je mož­né i pravdu upravovat. A do toho tu máme rozdělení společnosti na části, které si nerozumějí, ale přede­vším se o porozumění ani nepokoušejí. Jiný názor je považován za projev kolaborace a zrady. Přestává být důležité něco prosadit, ale veškerá energie se věnuje na to někoho zastavit. Jsme k tomu odsouzeni, nebo existuje východisko?

Musíme se učit diskutovat, musíme se učit toleranci, mu­síme mírnit emoce, protože emoce nám brání naslouchat tomu druhému. Já se o to celý život snažím. Demokracie je střet, ale je to také dialog. Skutečná demokracie netkví v tom, že vyhraje většina, ale že se respektují i hlasy men­šiny. Konflikt k demokracii patří, není to nic špatného, ale musí být doprovázen vůlí neumlčovat jiné názory. Vždyc­ky se vracejí relativizující tvrzení jako: Politické strany se přežily. Ne. To se tvrdilo už v šedesátých letech, ale jsou tu pořád. Tvrdilo se, že neexistuje pravice a levice. Vždycky bude pravice a levice. Tvrdilo se, že nedokáže­me rozeznat pravdu a lež. Dokážeme! Vezměte si, jak v únoru 2022 lidé, přestože čelí silným dezinformačním kampaním, dokázali rozpoznat, na čí straně je spravedl­nost v rusko-ukrajinském konfliktu.

V politologii existuje jeden spor. Existuje racionální volič? Já říkám: V krátkodobém horizontu být racionální nemusí, ale v dlouhodobém ano, protože se dokáže učit ze svých chyb.

 

Přežije střední Evropa v demokracii alespoň těch po­věstných 40 let, o kterých mluvil Masaryk? Například polský premiér i jeho maďarský protějšek jsou pře­svědčeni, že západní liberální Evropa je dekadentní a slabá. Vy jste napsal knížku Evropský mezičas. Při­rovnával jste Evropskou unii ke kafkovskému zámku. Tak jaká je Evropa?

Já přirovnal ke kafkovskému zámku Evropskou unii a po­užil jsem to pojmenování velmi obrazně. My jsme vytvoři­li takovou někdy nepřehlednou byrokratickou strukturu, ve které se občan ztrácí. To, co píšu já, je psáno z pozice Evropana, který je přesvědčen o tom, že Evropa dosáhla nejlepšího výkonu v lidské historii, pokud jde o důstoj­ný život normálního člověka. Mně jde o to, abychom to nepokazili. Abychom si integraci a spolupráci v EU ne­pokazili některými kroky fanatiků integrace, nebo lidí s klapkami na očích nebo těch, kteří si integraci vzali jako ideologii. My se musíme naučit v Evropě poslouchat kritické hlasy, nebo to špatně dopadne. A už to špatně dopadlo – odešla Velká Británie. Teď jsme na dobré cestě, protože západní země začínají poslouchat ty východní.

 

Přednášíte na vysokých školách od roku 1990. Jak vnímají svobodnou Evropu vaši studenti?

Ano, dnes se mladí lidé přirozeně cítí být Evropany, to ale neznamená, že opouštějí svoji národní identitu. Cítí se doma v tom větším evropském prostoru i proto, že jsou dobře jazykově vybaveni a svoboda je pro ně při­rozená. Mají to, co moje generace nikdy mít nemůže, to, že mohou cestovat považují za něco, co prostě je, za­tímco pro nás je to pořád ještě něco, co být nemusí. Já učím od začátku devadesátých let a vnímám silný zlom ve vnímání svobody přesně mezi generacemi studentů, kteří zažili převrat už na střední škole, a těch, kteří zažili konec komunismu ještě na základní škole. Ti první nepo­važovali svobodu za samozřejmou, bylo to pro ně něco, co je křehké. A hned pro tu následující generaci už byla svoboda naprosto samozřejmá. To je krásné, ale může to být i nebezpečné.

Chci tím říct, že i když se všichni budeme cítit Evropany a budeme využívat všech výhod, které společný ev­ropský prostor nabízí, tak nás to nemusí ochránit před různými démony, kteří budou přicházet. Třeba i démo­nem nacionalismu. Musíme neustále pečovat o hodnoty, lidskost, demokracii. Vždyť kolik knih se pokouší vysvět­lit, proč nejkulturnější národ v Evropě s obrovskou tradicí umění, humanismu, filozofie, nádherných věcí, které vás dodnes umělecky dojímají, se mohl dopustit tak šíleného zla, jakým byl holokaust.

Jedním démonem se v roce 2022 stalo Rusko. Když Moskva protestovala proti vojenským úderům v Ju­goslávii kvůli Kosovu, vy jste tehdy  řekl, že není nut­né přikládat vyjádřením Ruska velký význam, že „jde o oslabenou velmoc, která čerpá kapitál ze Západu.“ Jaké je dnešní Rusko?

Oslabená velmoc to je. To, co způsobila, je kruté, hrůzné. Rusko pro nás představuje obrovské nebezpečí. Nejen­že jej představuje Putinův režim, ale je to země, která má dlouhodobě historickým vývojem imperiální tradici a sklony. Rusko nemá demokratickou tradici a nemá sil­nou občanskou společnost, v čemž se liší právě například od Ukrajiny. A to vše nahrává tomu, aby tam byl režim, který tam teď je. V souladu s nebezpečnou ruskou tradicí je to režim agresivní. Pokud ho nezastavíme, půjde dál. Ústupky nejsou cesta a známe to z evropských dějin.

Tyto režimy chápou kompromis jako slabost, jdou dál a nám nezbývá nic jiného, než je zatlačit zpět. Sovětský svaz byl nebezpečný pro Západ svojí agresivitou, tím, že měl jaderné zbraně, a tím, že byl vojenskou velmocí, která dokázala ve vojenské síle konkurovat západním demo­kraciím. Nikdy ale nedokázal konkurovat technologicky, ekonomicky, průmyslově, nijak. Ale je to obrovská země a to si musíme přiznat.

 

Každý budeme mít tu první chvíli, kdy jsme se dozvě­děli o válce na Ukrajině, spojenou s nějakou emocí, místem, aktivitou. Co se bude vybavovat vám? A je na místě připomenout, že vy jste si třetí den po napa­dení Ukrajiny telefonoval s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským, a pak jste s ním dokonce jako první evropský politik mluvil tváří v tvář v Ky­jevě.

Mě překvapilo, jak tuto návštěvu v Kyjevě celý svět vní­mal. Kamkoli jsem přišel, tam mi to bylo připomínáno. Chtěl jsem jen podpořit Ukrajinu a ukázat Rusku, že se ho nebojíme a že Ukrajina není sama. A právě tato ná­vštěva Kyjeva mi překrývá vzpomínky a zážitky z těch prvních dnů války, protože jsem tam na vlastní oči viděl opuštěné, pozhasínané, temné město s pytli s pískem, zábranami a checkpointy v ulicích a legitimní vládu, která se skrývá v chodbách, každý den jinde. Pro mě je toto ten hlavní zážitek. Přiznám se, že přestože jsem počítal s tím, že nějaká forma agrese ze strany Ruska přijde, tak jsem si nedokázal představit rozsah tohoto útoku a tu brutalitu. To nečekal nikdo, ani ti největší pesimisté.

 

Postoj české vlády byl jedním z nejsebevědomějších, možná nejsuverénnější vůbec. Proč my? Začala se psát nová kapitola Česka? Je to dějinný moment pro naši zemi?

To nevím. Netrpím žádným takovým mesiášským kom­plexem, jak se to někdy politikům stává. Ale myslím si, že Česká republika má hrát roli, která jí přísluší. Je to moje přesvědčení nejen politické, ale hlavně občanské. Česká republika je země, která má za sebou opravdu neuvěřitel­ně úspěšnou historii posledních třiceti let. My si to neuvě­domujeme, ale to, jak tu lidé žijí, jakou mají individuální životní úroveň, jaké tu platí standardy ekonomické, so­ciální, kulturní, zdravotní, vzdělávací, právní nebo hygie­nické, je prostě obrovským úspěchem. Takových zemí je na světě málo a to si musíme uvědomit. Rovněž je třeba si uvědomit – a lidé si to tu také málo přiznávají –, že jsme devátá nejlidnatější země v Evropské unii. Nejsme malá země a podle toho se také musíme chovat. Jsme zemí, která je ekonomicky rozvinutá, jde neustále nahoru a začíná se vyrovnávat těm úspěšným zemím. A tomu musí odpovídat naše politika. Tedy žádné fanfarónství, žádná ramena, žádná neustálá veta, křiky, ukřivděnost, ale současně sebevědomí úspěšné, středně velké země v srdci Evropy.

My máme patřit mezi deset nejúspěšnějších zemí svě­ta. To je naše historické místo, tam se musíme dostat a podle toho se musíme chovat. Konstantou naší zahra­niční politiky v devadesátých letech byla lidskoprávní agenda – ta nám sluší, tomu rozumíme, to můžeme ve světě přesvědčivě říkat.

 

Kdybyste měl zhodnotit současné vztahy Čechů a Slo­váků, jak byste je pojmenoval?

Rozdělení naší federace je ve světové historii naprosto neobvyklé. Naše země mají úplně nejlepší vztahy v his­torii, není v nich žádný stín. Ten menší, místo aby se díval na toho většího jako na nějakého utlačovatele, z jehož po­dručí se vymanil, sleduje jeho kulturu, čte a sleduje jeho média, posílá k němu děti studovat. A ten větší, místo aby hleděl na toho menšího s pohrdáním, tak mu fandí, vítá ho u sebe. To je přece úplně neobvyklé. Na Slovensku se vybudovala nová jednotka NATO, velí jí Češi a Slováci jsou rádi. Ani to přece není obvyklé. Je to obrovský vý­kon těchto národních společností, ze kterého musíme mít radost. Tento prostor střední Evropy začíná být strašně zajímavý a perspektivní pro celý svět. A tam jsme my!

https://www.knihazlin.cz/tituly/82978762/restart/