Společnost Post Bellum ve sbírce Paměť národa dokumentuje osudy, na které se zapomnělo či zapomenout mělo, a vypráví je dál. V nakladatelství Kniha Zlín vycházejí příběhy z této unikátní sbírky ve speciální edici Paměť národa. Právě v těchto dnech vzpomínáme na neblahé výročí heydrichiády. (Připomeňme si, že atentát na Reinharda Heydricha provedli Jan Kubiš a Jozef Gabčík 27. 5. 1942, zastupující říšský protektor Heydrich podlehl způsobeným zraněním 4. 6. a poté nastal v protektorátu Čechy a Morava nebývalý teror.) Přečtěte si část kapitoly z knihy „Nezapomeňte“ – vzpomínky ženy, která se setkala osobně s parašutistou, zrádcem Čurdou a také kapitolu z knihy „Rok v Paměti národa“, osobní svědectví muže, jenž byl přímo u atentátu na Heydricha.

SKRÝVALA PARAŠUTISTY I PO HEYDRICHIÁDĚ

Jaroslava Háková žila prostým a poctivým životem skromné paní, maminky a manželky, soukolí dějin však neblaze zasáhlo její osud hned několikrát. Osobně se setkala s velezrádcem Karlem Čurdou i s jedním z nejvýraznějších československých vyzvědačů a hrdinou třetího odboje Václavem Knotkem.

Jaroslava se narodila 23. září 1922 v malé obci Studenec v Podkrkonoší a v podhůří Krkonoš prožila spokojené dětství. Chodila cvičit do Sokola a volný čas trávila hrami se svou mladší sestrou Miluškou a dalšími dětmi z vesnice. „Rodiče na nás byli hodní, starali se,“ vzpomíná. Tatínek prošel boji první světové války jako legionář a po návratu do Československa si založil menší tkalcovskou živnost a doma se, jako jinde v Podkrkonoší, tkalcovalo také. Jaroslava neměla žádného bratra, a tak bylo tatínkovým přáním, aby po něm živnost převzala podnikání coby nejstarší dcera právě ona. Přijímací zkoušky na německou obchodní školu v Trutnově ale nesložila, nepodařilo se jí splnit požadavky na znalost německého jazyka. Studenec sice ležel v kraji s početným německým obyvatelstvem, ale byla to česká vesnice. Jaroslava nastoupila tak do rodinné školy v Trutnově, třídu navštěvovaly jen samé Češky, ale učitelé byli Němci. Vzpomíná, že v roce 1938, kdy se vyostřily národnostní spory, do školy nosily odznáčky s Masarykem. „Ale celkem jsme se shodli. Ještě to napětí nebylo tak silné jako pak později.“ Nakonec ale musela stejně ze školy odejít a vrátit se domů, aby pomáhala mamince postižené ischiasem a vyučila švadlenou.

Během studií ji rodiče také několikrát vypravili na handl, poprvé ve dvanácti letech. Šlo o výměnu dětí z různojazyčných rodin s cílem zdokonalit se v cizím jazyce.

Tatínek chodil a sháněl, kdo by měl zájem. Jaroslava pak sloužila u hodné německé rodiny v Dolním Maršově. Pomáhala jim s domácností a jejich dceru učila česky. „Já jsem takovej typ, že se všude přizpůsobím.“

Krátce po dokončení školy se provdala za Miloslava Háka. Byl to velký sportovec, atlet a lyžař. Jako dorostenec se dokonce umístil na druhém místě v sedmiboji na mistrovství v Jugoslávii. Dvorek u domu měli stále vysypaný pískem, a když to počasí dovolilo, tak se venku hrál volejbal a košíková nebo trénoval skok do dálky, vrh oštěpem a koulí. „Na dvorku manžel trénoval spolužáky našich dětí.“

V roce 1934 se do Studence přistěhoval učitel Václav Knotek. U dětí byl velmi oblíbený. „Dodnes na něj každý s láskou vzpomíná.“ V té době měšťanka neměla vlastní budovu a Václav Knotek bydlel v domě Miloslava Háka, zde se také seznámil s jeho sestrou Zdenou, se kterou se zanedlouho oženil a měl dva syny. „Byla to pěkná a hodná holka.“ Václav Knotek se tak stal švagrem Jaroslavy Hákové.

Když propukla druhá světová válka, život ve Studenci se příliš nezměnil. Protože ve vesnici nebydleli žádní Němci, nedocházelo ke konfliktům. „Člověk to ještě nějak nevnímal, neuměl si to představit (…), co by mohlo bejt.“

Když přišli v březnu 1939 Němci, Václav Knotek se zapojil do odboje, jako záložní důstojník působil v ilegální Obraně národa. V únoru 1940 si pro něj přišlo gestapo přímo do třídy. „On to byl úžasnej vlastenec. Dneska byste takového člověka nenašel.“ Naštěstí stihl na základě varování Studenec včas opustit a přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii se mu podařilo emigrovat do Francie, kde se přihlásil do československé armády, a po pádu Francie odešel s ostatními na britské ostrovy. Jako vynikajícího důstojníka ho zařadili ke zpravodajské skupině plukovníka Františka Moravce. Z této pozice se podílel na přípravě výsadkové skupiny Antimony, která měla po krvavé heydrichiádě obnovit styk s domácím podzemním hnutím, a jako možné místo pro bezpečný úkryt poskytl právě svou bývalou adresu ve Studenci, kde to dobře znal.

Průkaz z roku 1941 stvrzující, že Václav Knotek je důstojníkem spojenecké armádní aliance plnícím zvláštní úkoly britského ministerstva války

Antimony

Jaroslava Háková po útěku Václava Knotka pomáhala jeho ženě Zdeně pečovat o dva malé syny. V září 1942 si ale pro Zdenku Knotkovou přišli četníci a odvedli ji do internačního tábora ve Svatobořicích, péče o malé kluky tak zůstala na Jaroslavě. Sama toužila po miminku, ale manžel vždy odpověděl: „Holka, teď je taková těžká doba. Nikdy nevíš, co se může stát.“ To už tušila, že je manžel zapojený v nějaké organizaci.

Na přelomu října a listopadu 1942 odjel Miloslav do Nové Paky na návštěvu svého strýce a tam již čekali v úkrytu tři parašutisté vyslaní z Anglie. Jejich úkolem bylo navázat kontakt s českým odbojem a zjistit celkovou situaci na území Československa po atentátu na Heydricha. Ve větším městě nebylo bezpečno, a tak se s Miloslavem Hákem přemístili do Studence. „Na to, že to bylo po těch Lidicích, tak celkem žádný represálie tady nebyly.“

 „Najednou byli tři chlapi tady. On mi řekl, že někoho přivede, ale ne koho. Chtěl mě chránit. (…) Možná toho taky moc nevěděl.“ V kůlně u domu se tak skrýval nadporučík František Závorka, velitel výsadku, šifrant četař Stanislav Srazil a svobodník Lubomír Jasínek. „Po žebříku se šlo nahoru, tam bylo seno a tam jsme jim dali deky, tak aby jim nebyla zima přes den. (…) Oni byli rádi, že maj kde bejt.“ Když nastala zima, tak se všichni tři přestěhovali do opuštěné místnosti na půdě domu.

Jaroslava Háková vzpomíná, že všichni tři byli velmi slušní. „Byli to normální hoši. (…) Celkově byli hrozně příjemný.“

Ze svého pokoje téměř nevycházeli, jen večer s manželi Hákovými poslouchali ve světnici zahraniční rozhlas. Jaroslava měla zajišťovat výsadkářům jídlo a další potřebné věci. Strýc Kulhánek občas posílal nějakou mouku a cukr. „Když byly lístky a nikde žádná zásoba, tak byl každej drobek dobrej. (…) Já jsem se jen snažila, abych pro ně měla jídlo, aby se mohli najíst.“

V této době již mladý pár Hákových čekal vlastní miminko. Nebezpečí si ale nepřipouštěli. „Člověk to bral jako samozřejmost, mně nepřipadalo vůbec, že dělám něco, co bych neměla.“

Výsadkáři se z domu několikrát snažili vysílat, ale neúspěšně. Podařilo se jim pouze navázat spojení s komunistickým odbojem v Čelákovicích, kterému předali vysílačku a nějaké peníze.

Jaroslava Háková vzpomíná, že jednoho dne Knotkův starší chlapec vážně onemocněl a do domu museli pozvat lékaře. Ten omylem vlezl na půdu k parašutistům. „Šel tam a teď tři chlapi. Zarazil se a říká: ‚Aha, tak vy asi nemocný nejste.‘ A šel pryč. Tomu to asi došlo. To byl výbornej člověk.“

Přes den parašutisté opouštěli dům pouze výjimečně. „Jednou mi říkali: ‚My bychom tak potřebovali ostříhat. Dát se trochu do pořádku, abychom mohli mezi lidi.‘“ Tak jim Jaroslava na druhém konci vesnice domluvila návštěvu holiče.

Asi nejnapjatější situace nastala počátkem listopadu 1942. „Na dušičky tady chodil mužskej s kyticí. Pak přišel k nám, že je parašutista.“ Prokázal se stejným kapesníkem, jako měl nadporučík Závorka od Knotka, což bylo domluvené poznávací znamení. Manžel měl přesto podezření, a tak řekl, že o žádných parašutistech nic neví. „Strašně mu o to šlo, abychom ho tady ubytovali.“ Až později se dozvěděli, že se jednalo o rotného Karla Čurdu, bývalého spolupracovníka Závorky ze Skotska a tou dobou již aktivního spolupracovníka gestapa.

Karel Čurda byl spolu s Adolfem Opálkou a Ivanem Kolaříkem členem výsadku Out Distance, jehož úkol byla sabotáž v plynárně v Praze-Michli, doprava náhradního vysílače a kódového klíče pro skupinu Silver A a další působení v odboji. Na území Protektorátu byli tito parašutisté vysazeni 28. března 1942 a Karel Čurda s Opálkou byli ve spojení s ostatními parašutisty, včetně Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše z výsadku Anthropoid, kteří provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Heydricha. V době heydrichiády neunesl Čurda nastalý tlak, sám se 16. června 1942 dostavil na gestapo a prozradil všechny, kteří jemu i ostatním parašutistům pomáhali. Z některých pak gestapáci vytloukli místo úkrytu atentátníků v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. Čurda se potom stal konfidentem gestapa. Po válce byl odsouzen k trestu smrti a 29. dubna 1947 popraven.

Karel Čurda, příslušník výsadku Out Distance, od 16. 6. 1942 zrádce a konfident gestapa

Ta odvaha spolknout jed

Ze Studence se parašutisté z Antimony po nějakém čase přesunuli do Rovenska pod Troskami, kde pokračovali ve snaze navázat kontakt s domácím odbojem a vysílat do Anglie. Na začátku roku 1943 však došlo k prozrazení celé skupiny.

Čtrnáctého ledna 1943 přišel Miloslavu Hákovi dopis ze Svatobořic. „Vaše sestra je vážně nemocná, jestli byste se s ní ještě rád sešel, přijeďte ji navštívit.“ Tchánovi se dopis zdál podezřelý, a tak vyrazil na cestu s Miloslavem. Když dorazili do Svatobořic, viděli Zdenu, jak na zahradě okopává zeleninu. „To už se to manželovi nezdálo.“ Do internačního tábora je ale nikdo nepustil, a tak se vydali zpět. Při vystupování z vlaku je

zatklo gestapo. „Teprve za delší čas jsem od něj dostala zprávu, že byl zatčenej.“

Manžela Miloslava nejprve drželi v Kartouzích, na Pankráci a v Terezíně, ale nakonec skončil v koncentračním táboře Buchenwald. „Manželovi na výsleších říkali, že když parašutisty prozradí, tak ho pustí. Když neprozradí, tak Studenec skončí jako Lidice.“

Situace se ale poměrně rychle vyostřila. Parašutisty prozradil někdo jiný a již další den gestapo obklíčilo plovárnu v Rovensku, kde se skrývali Závorka a Jasínek. Ti dobrovolně ukončili svůj život po pozření kyanidu. „Na jednu stranu to pochopíte, že chtěli mít klid a pokoj. Nechtěli zradit. Ale ta odvaha ten jed spolknout. Když věděli, že je konec.“ Dalšího dne, 16. ledna, dostihli nacisté za nejasných okolností i posledního parašutistu Stanislava Srazila. Tím skončila činnost paraskupiny Antimony.

Jaroslava vzpomíná, že při návštěvě manžela v pankrácké věznici potkala na chodbě Srazila, jediného přeživšího z Antimony. Spolupracoval s Němci, ale pouze naoko. „Já myslím, že ta naše exilová vláda neměla představu, jak to tady vypadá,“ hodnotí zpětně nastalou situaci…

(z knihy Nezapomeňte)

Osobní přání parašutisty Lubomíra Jasínka pro případ smrti archivované ve Vojenském historickém ústavu

BYL JSEM TOMU BLÍZKO, KDYŽ TO HEYDRICH KOUPIL

Markéta Bernatt-Reszczyńská

Čekárna byla přeplněná, a tak Liboš čekal na převaz poraněné dlaně před ordinací na nízké kamenné zídce. Po chvíli kolem něj projel kabriolet se dvěma německými důstojníky a poté se z nedaleké ostré za­táčky do ulice V Holešovičkách ozvala tlumená rána. Jozef Gabčík a Jan Kubiš právě zaútočili na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

„To nebyla žádná velká exploze, ale jako když praskne pneumatika. Šel jsem se tam podívat v domnění, že se stala bouračka.“

Auto, které předtím viděl projíždět kolem, mělo poškozené pravé zadní kolo a celý zadní blatník byl roztržený.

Panebože, to je Heydrich

„U toho auta nikdo nebyl. Ale uprostřed toho prostranství Vychovatelny, asi tak dvacet metrů ode mne, stál malý náklaďá­ček české firmy s nízkou korbou. A o toto auto se opíral německý důstojník.“

Liboš Buben stál v hloučku asi čtyřiceti lidí, kteří v naprosté tichosti koukali, co se přihodilo. Mezitím řidič onoho náklaďáčku přinášel důstojníkovu čepici a podal mu ji. „Ten důstojník si ji nasadil a člověk vedle mne povídá: ,Panebože, to je Heydrich.‘ Celou tu dobu tam stál opřený o ten náklaďáček, pravou rukou se držel na zádech, jakoby nad pravou ledvinou. A my jsme tam jen stáli a hleděli.“

Na místě atentátu panovalo naprosté ticho. Když se ozvaly sirény aut, přihlížející lidé se začali rychle rozcházet a s nimi i Liboš Buben, který mířil zpět do ordinace k Dr. Krausemu.

„I když jsem byl mladej kluk, tak jsem tušil, že to není žádná legrace. Několik chlapů nechtělo po zaslechnutí sirén běžet, a tak přelezli pletivový plot blízkého zahradnictví a běželi mezi záhony zahrad­nictví pryč. Já jsem došel k tramvajím a odtamtud jsem to vzal k ordinaci klusem. Už se mi to nelíbilo, nechtěl jsem tam být, až dojedou německý auta.“

Tvářil se sveřepě, nadutě a arogantně

Zmíněný náklaďáček s nízkou korbou, o kterou se opíral zraněný Heydrich, patřil české firmě s leštidly. Bylo to auto, které na své nevysoké korbě později odvezlo Heydricha do blízké Nemocnice Na Bulovce.

„Nevšiml jsem si, jestli byl v obličeji zraněný. Heydrich z profilu vypadal jako gauner, vlčák a vlkodlak. Tak vypadal. Ale netvářil se nějak zvláštně, ani že by měl bolesti, nic. Jenom sveřepě, nadutě, arogantně.“

V ordinaci popsal, co na křižovatce viděl, a Dr. Krause mu dal radu: ‚Teda jestli se něco Heydrichovi stalo, tak to si užijeme. Podívej, ty se seber, jdi domů, přijdeš na převaz za týden. Nikomu se nechlub, co jsi viděl, zalez a nevylézej.‘“

Když Heydrich 4. června zemřel, cítil Liboš Buben velké zadostiučinění jako všichni kolem něj. „Pamatuji se, že lidé, kteří se to dozvěděli náhle z rozhlasu nebo to četli v novinách, tak se po sobě dívali s úšklebkem: ,Ty vole, konečně ho sejmuli, to je príma.‘ To si řekli samozřejmě lidé, kteří se znali. To, že jsem byl takřka účasten takového historického okamžiku, když odpráskli nejhoršího darebáka Pro­tektorátu, kterého se báli i sami Němci… Najednou bylo po něm a já tomu byl blízko, když to koupil. Pokaždé, když jsem tam jezdil do práce a z práce, tak jsem si na to vzpomněl.“

Po atentátu následovala vlna prohlídek, razií, výslechů a poprav. Panoval strach, nikdo si nemohl být ničím jistý. Liboš Buben dodržel to, co mu v ordinaci řekl Dr. Krause. Mlčel a nikomu nic neřekl.

Popravní protokol z první popravy heydrichiády v sobotu 30. května 1942 v 19.30 hodin

Teror za heydrichiády

Asi tři až čtyři dny po atentátu přijelo do ulice v Kobylisích, kde s maminkou bydlel, několik německých nákladních aut. Z nich vyskákali vojáci wehrmachtu a začali provádět prohlídky všech bytů v ulici:

„K nám přišel asi šedesátiletý voják, menší postavy, s knírkem jako Hitler. Sice žádný SS, ale jak se choval, to stačilo. Nasazený bodák, otevíral skříně a říkal jen: ‚Weg, aufmachen‘ (pryč, vyndat). Shazoval bodákem peřiny, máma strhla i prostěrala, začal nabodávat matrace a házel je na zem. To už jsem nevydržel, a protože jsem byl mladej a blbej, říkám mu: ‚Was machen Sie? Warum?‘ “

Němec hnal mladého Liboše po scho­dech ven na ulici. „Tam zapískal, přiběhl další voják, ten mu něco říkal a ukazoval na moji zafačovanou ruku. A oficír hned přikázal dolů, dolů. Máma to odmotala. Bylo vidět chirurgicky řeznou ránu s jod­oformovým zbarvením. Oba se otočili, nic neříkali a šli pryč.“

Liboš Buben se šel také podívat na Václavské náměstí před prodejnu Baťa, kde byly ve výloze vystavené věci po atentátnících – kolo, dvě aktovky, plášť a tabule informující o odměně deset milionů korun určených pro toho, kdo poskytne zprávy, které by vedly k dopadení atentátníků. „Před výlohou stál dav lidí. A někdo musel něco říct, remcat, protože náhle z okraje dva civilové (asi tajní) bafli dva lidi, kteří se spolu bavili, a odvedli je.“

Nacisté stříleli podezřelé z pomoci atentátníkům na kobyliské střelnici, kolem které Liboš Buben chodil každý den na tramvaj, která ho vozila do učení: „Na té střelnici byla stráň a před ní museli všechny ty lidi střílet. Střelbu jsem slyšel denně, chodil jsem kolem. Stříleli ráno a dopoled­ne. Odpoledne ne. Stříleli v salvách, bylo to dobře slyšet. To, že tam střílí lidi, jsem se pochopitelně dozvěděl až po válce. Během války jsem si myslel, že tam cvičí Němci.“ Od 30. května do 3. července 1942 bylo v Kobylisích popraveno téměř 540 osob, mezi nimi například Alois Eliáš, Vladislav Vančura či Evžen Rošický.

Další osud pamětníka

Liboš Buben později zažil americké nálety na Prahu 14. února a 25. března 1945 a během Pražského povstání hlídkoval s puškou u Paláce Adria. Na podzim 1948 nastoupil základní vojenskou službu do Vojenské nemocnice v Praze-Střešo­vicích. Půl roku před jejím koncem byl obviněn z údajného hanobení armády a důstojnického sboru a bez možnosti obhajoby uvězněn do Vojenského vězení na Hradčanech.

Na sedm měsíců putoval do pracovní­ho tábora, „trest“ si odsloužil v kamenolomu v Dobřichovicích a při opravě tvrze v Kuřivodech. Vojenskou službu musel dosloužit u PTP (Pomocných technických praporů). Po návratu v roce 1951 začal pracovat jako opravář kotlářského nářadí a později jako výtahář. Po odchodu do dů­chodu v roce 1986 se odstěhoval na cha­lupu u Nového Boru. Zemřel v devadesáti letech v roce 2017.

Poškozený Mercedes-Benz W142 Reinharda Heydricha na místě činu

Co následovalo po atentátu…

Šéfem vyšetřovací komise byl jmenován kriminální komisař Heinz Pannwitz. K dispozici měl sto dvacet specialistů z celého Protektorátu i z Říše. Tisíce vojáků Waffen-SS, wehrmachtu a německých i českých policejních složek pročesávaly lesy i chatové kolonie, prohledávaly byt po bytu, od sklepa až na půdu. Marně. Protektorátní rozhlas mezitím vysílá výhrůžky: kdo pomáhá atentátníkům nebo něco ví a neoznámí to, bude zastřelen s celou svou rodinou. Přichází jen 309 udání. Žád­né nikam nevede. Nezabírá ani nabídka vysoké finanční odměny. Pak nacisté volí ještě jinou metodu. Pověřují ministra propagandy Emanuela Moravce, aby vyhlásil amnestii pro všechny, kdo se na aten­tátu podíleli nebo o něm něco ví, když se přihlásí ve lhůtě od 12. do 18. června. Dne 16. června vstupuje do sídla gestapa v Petschkově paláci parašutista výsadku Out Distance Karel Čurda a uvede jména a adresy spolupracovníků výsadkářů. Někteří z nich nevydrží mučení a prozradí, že parašutisté se ukrývají v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, kde je 18. června 1942 nacisté přepadnou, a ti obrovské přesile podlehnou.

 

(z knihy Rok v Paměti národa)