(Anti)hrdina Arvéd a Český lev pro Jana Poláčka
Film Vojtěcha Maška o Jiřím Arvédu Smíchovském, rozporuplném okultistovi a udavači, získal již několik Cen české filmové kritiky. Kromě nejvyšší trofeje za film roku si připsal ještě cenu pro Michala Kerna za nejlepší herecký výkon v hlavní roli a též cenu za nejlepší scénář. I v sobotu 5. března 2023 byl oceněn jak herec Michal Kern, tak oba scenáristi – režisér Vojtěch Mašek a spisovatel Jan Poláček , autor knižní předlohy filmu, která u nás vyšla již ve dvou vydáních. Poprvé v roce 2016 pod názvem „Malostranský ďábel“, podruhé v upraveném vydání s filmovou obálkou a filmovým názvem „Arvéd“.
Arvédův filmový příběh přibližuje výstižně recenzent ČT: „Titulní (anti)hrdina byl intelektuálně mimořádně obdarovanou osobností, neboť během studií v tuzemsku i v zahraničí dle všeho dosáhl několika doktorátů (z práv, filozofie, v Římě studoval v kněžském semináři teologii), mluvil přinejmenším sedmi živými i klasickými jazyky, navíc se vyznačoval mimořádnou pamětí, byl schopen obsáhle citovat z Bible, ale také z Dantovy Božské komedie. Ovládala jej ovšem nezměrná ctižádost, možná přesvědčení, že je předurčen k důležitým skutkům. Jenže jej semlely dvě totality, nacistická a komunistická, kterým se podřídil a sloužil. Za protektorátu udával nevhodně smýšlející občany zvláště z okultistického prostředí a v časech nastupujícího bolševismu vystupoval jako účelový svědek ve zmanipulovaných politických procesech. Ale možná se s tajnými službami zapletl už dříve než za světové války, jak by o tom mohlo svědčit časté (a na první pohled sotva pochopitelné) střídání politické příslušnosti v dobách předválečných.
Hlavním protihráčem Jiřího Arvéda Smíchovského rovněž kdysi reálně žijící komunistický politický zpravodajec československého ministerstva vnitra, právník Štěpán Plaček (1909–1992). Střetávají se tu dva vzdělaní a ambiciózní fanatici, každý se svou vlastní vírou, každý se svým naprostým přesvědčením, že on vyznává to pravé učení. Jeden tedy okultismus, druhý komunismus. A jeden i druhý vnímají své počínání coby velkolepou hru s nabídkami, nástrahami a vydíráním, aniž si připouštějí, že sami jsou jen nástroji v rukách ještě mocnějších. Možná jsou jeden druhým fascinováni, dokonce snad jsou vzájemně zastupitelní ve svém počínání, až přestává být jisté, kdo z nich se více blíží k Faustovi a kdo zastává roli našeptávajícího Mefista.
Než se Plaček, jehož další osudy zůstávají pominuty (reálná fakta: V listopadu 1949 byl zatčen, proces se konal v roce 1954 a dostal 15 let, propuštěn byl roku 1957 a v šedesátých letech byl rehabilitován), stane obětí pekelného mlýnu, který pomáhal uvést do chodu, vymohl si u něho vězněný Smíchovský nadstandardní podmínky. Po ochráncově pádu (jemuž Arvéd dlouho odmítá uvěřit, považuje jej za další zkoušku mravní ryzosti) privilegia vězně Smíchovského rychle vadnou. Arvéd je záhy konfrontován s nenávistí spoluvězňů (donášel na ně) i bezohledností dozorců, kteří si na něm nyní mohou beztrestně zgustnout…“
Knižní předlohu lze doporučit určitě též (nebo právě) těm, kteří film viděli a zaujal je. Je pochopitelné, že knižní zpracování má možnost nabídnout čtenáři širší souvislosti a bohatší faktografii, ale také další dimenzi o prožitku tohoto mrazivého tématu. Coby „ochutnávku“ přinášíme ukázku:
ROK 1938
Nevelký sál posluchači nezaplnili ani z poloviny. Realita předčila fantaskní představy všech hermetiků i okultistů a na pořadu dne byly události, které mohly ovlivnit všední život zásadněji než nehmotný svět duchů a duší. Původně mělo jít o přednášku pro začátečníky.
Jan Kefer pořádal čas od času akce pro ty nejméně zasvěcené. Vlastně v nich šlo pouze o osvětu a objasnění několika základních pojmů z primitivní magické praxe. Na programu byly tři recepty, které mohly oslovit i ty nejjednodušší bez ohledu na vzdělání. Každá služka se někdy pokusila pomocí siderického kyvadélka předpovídat budoucnost. A k němu ještě Kefer přidal kondenzátor energie a magické zrcadlo.
Okolnosti si ovšem vynutily změnu. Události v Mnichově Čechy a Moravany bolestně zasáhly. Jan Kefer je nemohl ve své řeči jen tak opomenout. Pachuť zrady se v něm drala na povrch. Naplňovala ho vztekem a bezmocí. Překvapovalo ho, že většina národa přijímá tu ránu osudu jako stádo ovcí vedené na porážku. Obvykle říkával: Nic v každodenním životě se nesmí ponechat náhodě. Nic si nesmíme nechat od nikoho diktovat. Protože když sebou necháme vláčet, jsme onuce, a ne magikové… Byl zaskočený tím, jak se zachovali lidé, ke kterým dosud vzhlížel s úctou. Nerozuměl jim a vlastně jim ani porozumět nechtěl. Rozcházel se s nimi v tom nejzákladnějším, nechápal, jak mohou nad princip klást nicotné osobní potřeby jednotlivce. Stoupl si za řečnický pultík a rozhlédl se po přítomných. Jako obyčejně tvořily většinu návštěvníků ženy. Rozličné. Ty, co byly jen zvědavé. Ty, co si přišly pro recept na jednoduché kouzlo. I ty, co uměly naslouchat. Odkašlal si. „Původ všech zmatků tkví v tom, že byla otřesena autorita.“ Nevysoký a obtloustlý muž začal přednášet nejistě. Jako by každé další slovo hledal v paměti. Ale nebyla za Tím nervozita či tréma. Pozorný posluchač si od počátku uvědomoval, že se jen snaží své myšlenky formulovat srozumitelně a precizně. Měl dar zaujmout. Po několika minutách auditorium ovládl. Odsekával jednotlivá slova. Zvyšoval hlas. Rozuměli mu a šli s ním. Rukama zaťatýma v pěst se několikrát důrazně dotkl řečnického pultíku.
Nadechl se a navázal na již řečené: „To znamená, že jakmile otřesete autoritou, musí povstati autorita nová, neboť svět bez autority nemůže existovat. Tuto obyčejně dává hrubá síla.“
Všichni bez ohledu na důvody, které je do sálu přivedly, chápali, co má na mysli. „Co jsou dějiny dějinami, žádný stát se nezachoval bídněji než my,“ pokračoval Kefer. „Nikde v dějinách nenajdete příklad, aby se národ takovým způsobem zřekl všeho. I života. Oni říkají: Byla by válka, tolik lidí by v ní padlo! Ale z hermetického hlediska nikdo neumře dřív, než splní svůj životní úkol. Dřív, než skutečně zemřít má.“
Byla noc. Počátek října. Úzkou okreskou ujížděl malý černý vůz. Dálková světla ohmatávala hrbolatou silnici a krajině dodávala pohádkový vzhled. Pod reflektory rostl štěrk v balvany a stromy se měnily v amputované paže s kloubnatými prsty. Odrazky na řadách kamenných patníků jiskřily a po jasném nebi plulo jen několik šedavých mraků. V malém voze se tísnili čtyři muži. Pérování skřípělo, kabina se v zatáčkách nakláněla hned na jednu, hned na druhou stranu. Pasažéři o sebe naráželi rameny. Prsty zatínali do sedadel. Hledali, kde se přidržet, ale moc platné jim to nebylo. Z Prahy vyjeli se soumrakem. Před Rokycany odbočili. Pak padla tma a oni se ponořili do brdských lesů. Cílem jejich cesty bylo energií prosycené místo vedle Padrťských rybníků. Kefer si je předem pečlivě vybral a obhlédl. Hodlal na něm provést zoufalý experiment, který by mohl, jak doufal, odradit uchvatitele české země od jejich úmyslu. Naplánoval magický obřad a zamýšlel v něm vyslat kletbu proti Hitlerovu astrálnímu tělu. Pokud by se mu podařilo přivolat dostatečně silného démona, ovládnout ho a odeslat k cíli, odrazilo by se to i v reálném světě, protože astrální tělo nese energii svého fyzického dvojčete. Jednoduše řečeno, démon by současně uškodil i hmotnému tělu. Mohl ho poranit anebo při ideální souhře okolností zcela zničit. V minulých dnech obešel staré přátele a přesvědčoval je, aby se s ním na takovém obřadu podíleli. Zasloužilí členové Universalie, se kterými Kefer najisto počítal, ale rozhodnutí odkládali a nakonec účast na poslední chvíli odmítli. Zaskočili ho. Zklamali. Na přednášce si neodpustil poznámku i na jejich vrub.
„Podívejme se na současný stav. Kdybychom evokovali magického egregora našeho národa – jeho společnou skupinovou mysl –, spatřili bychom jen příšerného démona zbabělosti. To je to nejstrašnější, kam jsme mohli dojít –“
Zdálo se, že nezbude nic jiného, než akci odvolat. S tím se ale Kefer nechtěl smířit. Stále hledal řešení. Nakonec musel slevit ze svých představ a výsledkem jeho snažení byla dnešní společnost. Nesourodou čtveřici spojovala motivace, o společném cíli se dalo pochybovat. Keferovo vlastenectví v ní bylo asi jedinou kladnou substancí. Stoprocentně se mohl spolehnout pouze na Gertrüda. Už s ním párkrát v minulosti pracoval. Byl to starý a spolehlivý praktik. V duchu mu přisoudil druhou nejdůležitější úlohu. O Smíchovském se hodně mluvilo. Přátelé o něm vyprávěli až neuvěřitelné zkazky. Dokonce i hermetik František Kabelák o něm hovořil s obdivem a jemu Jan věřil stejně jako sobě. Smíchovský byl mimořádně vzdělaný a vysoce zasvěcený. Trochu se znali, ale důvěrní přátelé nikdy nebyli. Arvéd si od něj půjčoval knihy. Hovořili spolu vyšším hermetickým jazykem. Jen v náznacích. Z letmých setkání nabyl Kefer dojmu, že jsou naladěni na podobnou strunu. I posledního z mužů – Alexe – Keferovi nakonec doporučil on. Vychválil jeho zkušenosti až do nebe. Ze všeho nejvíc Mu ale ten člověk připomínal nejistého bankovního úředníka, který bez svého nadřízeného a teplé kanceláře nedá ani ránu. Zdálo se, že mezi nimi bude jen do počtu. Smíchovský řídil a Alex si sedl dopředu vedle něj. Zatímco ostatní snášeli nepříjemnou cestu bez poznámek, choval se Alex jako malé dítě na horské dráze. Nic mu nebylo vhod.
„Musíme jet tak rychle?“ protestoval vysokým hlasem. Měl malé bříško, nevýrazný obličej, široké rty – a také neustálou potřebu hovořit.
„Ještě se vybouráme!“ vykřikl v jednu chvíli afektovaně. „Ty nás snad chceš, Arvéde, zabít.“
Všechno měl z první ruky. Kluzkou šotolinu v zatáčce viděl dřív, než na ni vůz najel. Vyjekl. Křečovitě se zapřel nohama a vrškem hlavy se dotkl čalounění pod střechou. Cítil, jak se kola stáčí do smyku. Už se viděl zkrvavený někde na krajnici.
„Nebuď posera, Alexi. Dneska ještě neumřeš, to mi věř. O tom já něco vím. Ale času máme málo,“ bránil se Smíchovský.
„Měli jsme vyrazit dřív. A buďte rádi, že jsem si tenhle vůz pořídil. Bez něj byste se tam těžko dostávali.“ Ze sedadla za Smíchovským se ozval Gertrüd. Nejstarší. Hubený. V šedém obleku. S řídkými vlasy ustupujícími z vysokého čela.
„Kde jsi na něj, Arvéde, vlastně sehnal finance?“
„Přece z dědictví. Po otci. Tak dlouho jsem mu pil krev, až jsem se dočkal. Asi nepřestal doufat, že se změním. Nakonec mě úplně vydědit nedokázal. Na to neměl sílu.“
„Jo…“ Gertrüd se snažil překlenout trapnou chvilku. Otočil se na svého souseda. „Takže je to jen naše akce, Honzo?“ překřikoval ječení motoru.
Kefer měl kulatý obličej. Neposlušné vlasy trčící do stran. Husté rovné obočí a pod ním zapadlé oči. Nepřítomně hleděl na přítele. Pomačkaná klopa saka se mu svezla ke straně. Připomínal pavouka zavěšeného v síti. Jako by neseděl v autě řítícím se nocí, ale ve svém křesle, v tiché pracovně, soustředěný jen sám na sebe. Otázka ho vytrhla z myšlenek. Chvíli trvalo, než odpověděl. „Bohužel, Gertrüde. Nemáme na vybranou. Dnešní noc je pro tu věc nejvhodnější. Byl by hřích ji nevyužít a čekat na další příležitost.“
„Ale proč tu s námi není taky František Kabelák?“ dotíral Gertrüd dál. „Co je s ním?“
Kefer povzdechl. „Není si jistý, že děláme dobře.“
„Ale za Benešem s tebou na začátku roku byl. Nebo ne?“
„Ale ano. Byl.“
„A co vlastně říkal Beneš?“
„Odmítl nás. Že prý má jiné plány.“
„A vy?“
„Řekl jsem mu, že nikdo nevěří astrologům a hermetikům víc než Hitler. A že zákonitě ten, kdo tolik věří, může být i nejzranitelnější. Všechno jsem mu vysvětlil. Ale je to pragmatik. Řídí se jinými pravidly.“ Gertrüd pokyvoval.
„Ale teď už nemáme proč čekat,“ dodal Kefer. „Od začátku jsem měl pravdu.“
Byl nervózní. Pokoušel se obsáhnout sto a jednu věc a přitom ztrácel jistotu. Vždy spoléhal na důkladnou přípravu. Byl pečlivý a navykl si každou věc promýšlet do nejmenšího detailu. Když si připravoval novou přednášku, strávil nad ní řadu hodin. Každou drobnost ověřoval, aby ho nikdo nemohl zaskočit. A teď… Znovu a znovu v duchu procházel obřad a vždy mu vytanula ve víru myšlenek nějaká nejasnost či nedostatek, na který předtím nepomyslel.
„Řekneš nám už konečně, jak si to představuješ?“ vytrhl ho z toku úvah Smíchovský.
Povzdechl. „Všechno jsem nachystal a vy mi budete jen asistovat.“
Arvéd nespokojeně zavrtěl hlavou. Dal nohu z plynu. Automobil poskočil a pak znatelně zpomalil. „Myslím, že bys nám už konečně mohl říct podrobnosti,“ trval si na svém. „I když ti máme jen krýt záda.“
Kefer se omlouval. „Já vím, že jsme to měli všechno pořádně probrat v klidu. Ale nebyl čas. Všechno se seběhlo tak rychle… Bude to jednoduchá evokace bez zjevení. Bez počítání. Bez amuletů. Povedu ji. A nebudeme se řídit astrologií. Využijeme jen úplňku.“
Gertrüd pokyvoval. „A cíl bude – on?“
„Hitler. Ano. Je tvůrce všeho negativního a přes něj jsou ostatní nejzranitelnější,“ potvrdil Kefer. „Zaútočíme na jeho astrální tělo a pokusíme se ho oslabit.“
Smíchovský se pousmál. „Takže účel světí prostředky? Bude nám dobrá i černá magie? To bych do tebe, Honzo, neřekl.“
„Tak to prostě je,“ bránil se Kefer, „nejprimitivnější zaříkání jsou démonická, s tím už já nic nenadělám. Tady nejde o účel a prostředky, ale o jedinou možnou cestu.“
„Vzletně řečeno,“ ušklíbl se Smíchovský. Těšil se. Byl rád, že je u toho. Na celé té věci ho zajímal jen a jen obřad. Obavy z budoucnosti neměl a Keferovo okázalé češství mu přišlo naivní a směšné. Nekonečné hovory o ohrožení, osekání pohraničí a hledání spásného východiska přenechával jiným. On, na rozdíl od nich, mlčky přihlížel a v nových podmínkách viděl netušené možnosti. Byl tu jen proto, aby se naučil něco nového. Aby se dotkl nadpřirozena. Vstřebal je do sebe. A jednou je dokázal použít i sám pro sebe… Toužil po zkušenosti, která mu chyběla, a tušil, že lepší příležitost se mu už možná nenaskytne. Dávno chtěl sledovat Jana Kefera při práci. Proto mu na jeho nabídku kývl, a dokonce nabídl i svůj vůz. S těmi z druhé, temné strany se snažil navázat kontakt už od mládí. Bylo mu dvacet, když se je poprvé pokusil oslovit. Sestoupil do sklepení domu U Zlaté lodě vybavený vším potřebným. Pro zaříkání démonů bylo to místo jako stvořené. Starobylé kamenné zdi. Klenby s prasklinami. Hluboká středověká studna. Temnota v jejích hlubinách. Černá a ledová vltavská voda. Jako dítě slýchal vyprávět o hrobech, které tu kdysi byly. Už tenkrát ho tajemné místo vzrušovalo a vyvolávalo v něm pokušení. Dokážu to? říkal si. Sestupoval s malou dušičkou po kamenných stupních do syrové tmy prosycené vlhkostí a páchnoucí po plísni. Doufal, že zahlédne přízrak ve středověkém šatu, že se setká s duchem zavražděného muže, který se tu měl zjevovat. Otec dával ten strašidelný příběh k dobru, když se přátelé sešli v jejich svátečním pokoji. A malý Arvéd naslouchal. Nad hlavou měl renesanční strop – trámy prokládané dřevěnými deskami s malbami rostlinných motivů. Teplo sálalo z keramického krbu s kovovou mřížkou. A obklopoval ho starožitný nábytek, knihovny s knihami, obrazy. Všechny ty předměty, které otec miloval a shromažďoval. Dětský sen se s přibývajícími léty měnil v posedlost. Černý plášť. Vykuřovadla. Svíce. Tajemná slova, kterým se učil rozumět. První stupeň zasvěcení… A zklamání, protože nepřinesl nic, co by už sám dávno nevěděl. Studoval v knihách a zdokonaloval se. Postupné ceremonie a vynucené pauzy ho zlobily. Chtěl všechno a hned. Odmítal čekat, až o něm ostatní rozhodnou, až se shodnou, že je zralý k něčemu, o čem toho věděl více než oni, a povolí mu studovat střežené spisy. Byli to většinou obyčejní lidé, takoví, kteří se vyskytují ve všech spolcích. Vzrušovalo je tajemství, o jeho podstatě ale nevěděli zhola nic.
Knihy a zase knihy. Takový byl jeho svět. Na spis Abramelin čekal tak dlouho, až si pokoutně opatřil jeho kopii. Učil se obřadní magii, kabale, geomantii, symbolismu i užívání tarotových karet. Udělal by cokoli, aby na své cestě postoupil o krok dál.
Gertrüd se naklonil přes opěradlo k Arvédovi. „Máš s něčím problém? Nechceš si to snad na poslední chvíli rozmyslet?“ zavolal mu do ucha.
Ušklíbl se a sešlápl plyn. Vůz poskočil, znovu nabíral rychlost. „Jak jsi na to přišel? Snad si nemyslíš, že mám strach?“ překřikoval rachot motoru. „Mně je úplně jedno, proti komu jdeme. Chci u toho být. Protože taková věc se neopakuje.“
„Za chvíli budeme odbočovat,“ upozorňoval společnost Kefer a dlouze studoval ciferník hodinek. „Máme menší zpoždění. Ale zvládneme to.“
Během několika minut sjeli ze silnice a vůz se dál sunul úvozem jako velký brouk. Kola poskakovala na hrbolech. Smíchovský točil volantem. Hledat sjízdnější místa, ale jen zapadal do kolejí vyrytých povozy.
„Myslím, že dál neprojedu.“ Kefer se posunul k prostředku zadního sedadla a koukal mu přes rameno. „Nedávno jsem tu byl. Možná trochu zapršelo, ale ta cesta se zdála být sjízdná. Už je to jen kousek. Podívej, tamhle se zase rozšiřuje.“
Pérování vozu sténalo. Popojeli asi sto metrů.
„Tady,“ ukazoval Kefer. „Tohle je to místo.“
Hluboké brdské lesy. Tiché a opuštěné. S několika málo osadami a samotami rozesetými po kopcích. Nikde ani světýlko. Jen hvězdy a kotouč měsíce, který vyrostl do úplňku. Obrovský, s reliéfem kráterů, pohoří, brázd a moří. Padrťsko. Dva velké rybníky oddělené hrází. Vysoká ostřice. Orobinec. Slatě. A za ní obrovité stromy bez podrostu. Pod nimi hluboká vrstva jehličí a v ní vybělené větve shozů, co při došlápnutí praskají jako staré kosti. Trouchnivějící dřevo. Šedavá mlha nad hladinou. Vystoupili z vozu. Přiražená dvířka do ticha nepatřičně třeskla. Černý moloch auta stál ve vysoké trávě. Chladnoucí blok motoru popraskával.
„V deset musíme začít,“ pobízel Kefer ostatní ke spěchu. „Zbývá nám už jen něco přes půl hodiny. A nejdůležitější ze všeho je oheň. Je třeba ho založit. Na křížení cest musíme postavit hranici.“
Sáhl do tašky a nabídl ostatním baterky. „Rozeberte si je a noste sem na hromadu klestí.“
„Rozsvítím reflektory u auta,“ nabídl Smíchovský, „baterie to na chvíli bez motoru přežije.“
Kužele světla prořízly tmu. Odlesky padaly na zem. Ozařovaly kamínky a ostré listy trav. Obrovské stíny nutily muže zdvíhat nohy vysoko a opatrně je překračovat. Jako by šedé jehličí na smrcích v tu chvíli pokryla jiskřící jinovatka. Rozešli se a sbírali větve po okrajích lesa. Na křižovatce cest je skládali na sebe. Kefer vyndal z automobilu svůj kufřík a otevřel ho. Nejprve vytáhl bílé plátno, rozložil je a obřadně na ně kladl uložené předměty jeden vedle druhého. Pytlíček s kuřidlem z koriandru, třemdavy, opia, mandragory, otočníku, myrhy, bolehlavu a máty peprné. A další, označený jako kuřidlo pro obranu. Magickou hůl z lísky se znaky nakreslenými rumělkou. Svíčku důkladně zabalenou v hedvábí. Znovu a znovu je bral do rukou, aby se ujistil, že je vše v pořádku. Hromada dříví utěšeně rostla. Silnější větve lámal Arvéd přes koleno. Každé třesknutí dřeva se rozléhalo daleko po okolí. Gertrüd vstrčil do hranice hrst drobného chrastí na podpal. Drobounké smrkové větve, kůru a vysušené jehličí. Zavolal na přítele: „Myslím, že jsme hotoví. Můžeme začít, Jendo.“
Poskakující světélka lampiček zmizela. Reflektory zhasly. Zaplavila je černočerná tma. Oči si zvykaly rychle. Během několika vteřin se nad nimi rozjasnilo nebe. Z vyhasínajícího rybího oka se vyloupl oranžový terč měsíce. Jako dírky vyražené v obloze zazářily nejjasnější hvězdy. A přidávaly se další a další, až byl zřetelný stočený had Mléčné dráhy tvořený miliardami a miliardami splývajících bodů. Kefer si sundal sako a položil ho na zem. Z kalhot vysoukal košili a nechal ji volně viset přes boky. Připravil si svíci. Odstranil z ní obal s nápisy v hebrejštině. Škrtl sirkou. Knot byl dlouhý a plamen vyrazil do výšky. Kefer počkal, až se uklidní. Až bude jeho žhavá část velká jako hrášek. Pak vzal svíčku do ruky, opatrně ji kryl dlaní a šel k hranici. Přistrčil ji pod klestí. Zapraskalo v něm. Drobounké plamínky vytvořily rudě žhnoucí střed. Suché větvičky snadno prohořely a chytly od nich silnější větve. Oheň zapraskal.
„Do kruhu půjdeme jen tři,“ vedl ostatní Kefer. „Gertrüd se postará o hůlku. Arvéd bude strážce pečeti a já provedu zaříkání. Vy se, Alexi, postaráte o oheň a kuřidlo.“
Plamen byl nažloutlý. „Očistěme se, přátelé.“
Alex sáhl do prvního plátěného pytlíku. Nabral plnou dlaň vysušených bylin a vhodil je na žhavé uhlíky. Z rostlin se uvolnila čistá esence a zavoněla. Jan dal první ruce nad plamen a ostatní ho následovali. V horku se vlnil vzduch.
„Meditujme,“ vyzýval ostatní. „Očistěme se od všeho nedůležitého. Naslouchejme svému nitru.“
Několik minut mlčeli. Naslouchali praskotu ohně a snažili se vyprázdnit vědomí. Záře jim prosvětlovala dlaně. Kefer mávl rukama a sklepl z nich do ohně, co na Něm ulpělo.
„Začněme,“ vybídl ostatní. Sklonil se k rozloženému plátnu a zdvihl z něj hůlku. Načrtl jí magický kruh a přitom pronášel slova zaklínání: „Ole ja meni sete Miraryael…“
Tři kroky před kruh nakreslil Abbadonovu pečeť a v kruhu ji znovu zopakoval. Pak předal hůlku Gertrüdovi. „Vstupme do kruhu, přátelé.“
Vešel do něj, postavil se do jeho středu a oba pomocníci mu stanuli po boku. Zdvihl ruce nad hlavu, pomalu rozpažil a dlaně otevřel vstříc mase noci před sebou. Začal citovat slova zaklínadla: „Osola mica rama Lamahi…“ Nic zjevného se nedělo. Jen se zdálo, že je vzduch pojednou hustší. „Riemisa Molasola, Rama Afasala…“
Hranice hořela jasným plamenem. Vytvářela stínohru na všem, co je obklopovalo. Lesy ožívaly. Obklopilo je nehmotné a neviditelné fluidum. Vzduch voněl vykuřovadlem. Sladký dým opájel a bystřil smysly. Díky němu byli vnímavější a prohlubovalo se jejich vidění. Čas přestal existovat. Zem se otáčela rychleji a hvězdy na obloze se z teček proměnily v zaoblené šmouhy. Spojily se v klenbu přírodní oratoře. Jan Kefer vyslal do univerza krátkou myšlenku. Soustředil se na pár nachystaných slov a dokola je opakoval. Letěla jako šíp na křídlech Abbadona. Gertrüd držel magickou hůl nad hlavou jako zbraň. Zasyčel vítr. V ostrém poryvu se přehnal přes kruh. Plamen tančil. Uhlíky v hořícím dřevě byly rozžhavené do běla. „Splň mé přání a v klidu odejdi,“ vykřikl Kefer. Vlasy mu vlály kolem hlavy. Gertrüd mu položil ruku na rameno. Ledový proud vzduchu od západu jim bušil do tváří. Kamínky na prašné cestě chřestily. Narážely o sebe stále rychleji. Jako by se v nich rozeběhl jakýsi vnitřní nepokoj. Na okamžik stáli mágové v hluchém místě a byli odříznuti od vnějšího světa. Probuzená energie se z tenkých výbojů spojovala v silnější prameny a ty se pak splétaly do jednoho mocného proudu, který pojednou jako temný blesk rozčísl nebe.
Zaduněl hrom. Strážce pečeti Arvéd stál nehybně na kresbě a oči měl doširoka otevřené. Zhluboka vdechoval vzduch nabitý energií. Nemohl uvěřit… Sám se tak daleko nikdy neodvážil. Vědomí měl otevřené. Cítil, že se i svou částí podílí na síle, která letí univerzem k cíli. Doléhal k němu zpěv poutníků z Tannhäusera. Tvá lebka byla změřena, duněl jím temný hlas. Jsi povolán vstoupit do vnitřního kruhu. Jsi jeden z nás. Jako by syčel had. Duuu bissst einer von unsss. Závoj ze tmy si podal vítr a zavířil jím. Ožívaly v něm cáry mlžných těl. Jako by ze záhrobí vystupovaly stíny zrůdných tvarů. Obstupovaly magický kruh a čišel z nich chlad. Čáry v pečeti se proměnily v hady a promlouvaly k Arvédovi. Ve smyčkách se mu kroutily kolem kotníků. Lezly po něm výš a výš. Tvé duši u nás bude dobře. – Stydíš se za nás? Proč? – Kdo jsi ty? Bídný pozemský červ! A my jsme duchové prvního řádu. Byli jsme ozdobou všeho tvorstva a oporou Božího trůnu. Následuj nás a dostane se ti slavnostní výsady, udělované jsou jen duchům nejvznešenějším: Práva svobodně myslet! Drásavá bolest. Suchý vzduch. Arvéd se nemohl nadechnout. Divoká, kouzelná jeskyně noci, u vchodu bloudí přeludy, neboj se vkročit! Temné krvavé mraky prchají po obloze – všechno bouří – … na rozcestí požehnej ďáblu, venku, v temném hučícím lese, kde bloudí duchové spoutaní s jeho půdou. Jejich nářek se mísí s křikem sýčků, tam, tam! Musíš sebrat veškerou odvahu – ať jiní jdou, kudy chodívají každodenně – Duuu bissst einer von unsss. Arvéd nerozhodně přešlápl na Abbadonově pečeti.
Jednota byla narušena. V hlavě mu hučel nesrozumitelný Keferův hlas a přes něj zněly ostré germánské sykavky. Spojení v triádě povolilo. Jako by do Arvéda vstoupil kdosi silnější a ovládl ho. Duuu bissst einer von unsss. Mimoděk couvl. Udělal jeden krok a po něm druhý. Ocitl se mimo ohraničený prostor. Vykřikl. Ve spáncích mu bušila krev. Zdvihl ruce před sebe a pokoušel se prorazit nazpět do kruhu. Pod dlaněmi ale cítil jen neprostupnou stěnu. Magický prostor se mu bránil. Odmítal ho do sebe vpustit. Kefer se k němu otáčel. Otevíral ústa, rty se mu pohybovaly, cosi říkal. Slova se nepřirozeně táhla až do nesrozumitelnosti. Slabiky se nořily do hlubokých tónů nepřirozeného jazyka. Jan trhaně zdvihal ruku a mířil na něj průsvitným prstem… Jeho jindy kulatou a hladkou tvář zkřivily vrásky. Zarývaly se do ní. Pleť zvoskovatěla a slzy v ní vymílaly hluboké brázdy.
Alex přiskočil k bílému plátnu. Chopil se druhého sáčku s bylinami a celý ho hodil do ohně. Přidušené plameny s modrým nádechem vyrazily do výše. Bylo slyšet šplouchání vln na nedaleké hladině rybníka. Přestože byla noc, zdvihlo se z ní hejno ptáků a s křikem odlétalo. Keferovi podklesla kolena, padal, Gertrüd ho zachytil pod paží a přitiskl k sobě. Svíral bezvládné tělo v náručí a pomalu je pokládal na zem. Pak znovu namířil hůlku k temnému nebi a zaříkal démona: „Odejdi. Portambenedictam. Fisticum. Qvasiahras Siccemila. Amen –“ hlas se mu zlomil.
Na rybníku se zdvihly vlny. Těžká olejovitá voda narážela na břeh. Terč měsíce vystoupal vzhůru na nebe a chvěl se na něm stejně jako jeho vlastní odraz na vodní hladině. Břicho omráčené bělice se zmítalo sem a tam. Gertrüd odhodil hůlku.
Vyvlekl Kefera z kruhu a položil ho do trávy.
„Proč jsi to proboha udělal?“ křičel na Smíchovského. „Mohls nás zabít!“
Arvéd byl bílý jako stěna. Ničemu nerozuměl. Nechápal, proč a jak se to stalo. Jen si uvědomoval, že na okamžik přestal být sám sebou a vpustil do sebe cizí duši a s ní i jiné vědomí. Veškerá magická praxe i načtené formule v tu chvíli selhaly. Vlastně si je ani nedokázal vybavit. Silnější ho donutil ustoupit. Jednoduše ho odstrčil a zaujal jeho místo.
„Musel jsem to udělat,“ opakoval stále dokola. „Musel jsem to udělat.“
„Proboha, proč?“ křičel Gertrüd.
„Já nevím,“ zašeptal. „Bylo to silnější než já.“
Oheň vyhasínal. Doutnala v něm poslední žhavá větev. Byla rudě řeřavá a vyrážely z ní blankytné plamínky. Vzduch se kolem ní chvěl…