Buď vítán

Buď vítán, Krisztiáne Grecsó, neboť přinášíš zajímavou zpověď a vzpomínky na to, co teprve přijde. Nabízí se otázka, kdo je vlastně nástrojem vytvářejícím Kleinův deník, nástrojem toho „nevědomého psaní“ – jedna z protagonistek románu, nebo sám Krisztián Grecsó? Z Kleinova deníku vyčte každý něco jiného, ale většina vesničanů je přesvědčena, že se vlastně jedná o „umrlčí knihu“ – knihu mrtvých, v níž je každému stanoven přesný čas jeho smrti – ale kým vlastně? A proč? – snad za hříchy spáchané v minulosti, v době současné, či snad za ty, jichž se teprve dopustí v budoucnu? Spousta otázek, pochybností, nejistoty, řada iracionálních epizod, zpod nichž prosvítá kolektivní vědomí viny. Grecsóův nejnovější román je ze všeho nejvíc o vině, zpytování svědomí, promítajícím se do „bezprizorních stínů“. Autor do děje rafinovaně vtahuje čtenáře, nechává mu ale i velmi široký prostor ke spekulacím a domýšlení. Celý příběh by se dal nejspíš vystihnout větou, která by mohla být motem románu: „… ve větách přebývá čas a v těch nádherných slovech jsou obsaženy nejen věci existující, nýbrž tam lze nalézt i stín všech těch neexistujících věcí…“ A třebaže se velká část románu odehrává v čase (a mnohdy i prostoru) na hony vzdálenému realitě, je způsob Grecsóova psaní tak sugestivně reálný, že když například čteme o tom, jak hlavní hrdina Gergely Gallér jí chleba s kachním sádlem, máme pocit, že teď hned musíme vstát, jít do kuchyně, ukrojit si krajíc chleba, tlustě ho namazat sádlem, abychom se pak s každým soustem pokoušeli představit si tu fantastickou chuť.