Dnes bychom vám rádi představili naše překladatelky a překladatele, kteří obvykle stojí ve stínu samotných autorů. Bez jejich práce bychom vám však nemohli přinášet zajímavé zahraniční tituly. Překládat knihy není snadné. Být dobrým překladatelem není snadné. Je potřeba výborná znalost jazyka, z něhož se překládá, a ještě lepší znalost jazyka, do kterého se překládá. Je potřeba být řemeslně zdatný a zároveň kreativní, umět pracovat s češtinou, mít pro ni cit.

Překladatelky a překladatelé propůjčují zahraničním spisovatelům hlas. A my jsme vděční za to, že jejich hlas zní a je slyšet.

Stejně jako autorky a autoři vás i oni nechají nakouknout „pod pokličku“ své práce. 

David Petrů 

Abych parafrázoval jeden z citátů v nejnovějším Galbraithově románu: „Mění se místo, stůl se nemění.“ A na tom mém už je to dost vidět. Pořídil jsem si ho, když jsem před pětadvaceti lety s překládáním beletrie začínal, a usedám k němu i po několikerém stěhování dodnes. Přestože jsem strávil dlouhou dobu s notebookem na cestách po Asii, když přišla rodina, ke svému stolu jsem se zase rád vrátil. A jelikož překládám doma, je pro mě nezbytností samostatná (uzamykatelná!) pracovna – i když dětský křik a dupání doléhají až sem… 

Ivona Barešová

Když jsem před šesti lety dostala od Knihy Zlín nabídku přeložit Kawagučiho „Kávu“, netušila jsem, že nezůstane u jedné útlé knížky. Postupně se mi v mailu objevil druhý díl, po něm třetí a čtvrtý. U pátého jsem znejistěla. „Bude to čtenáře ještě bavit?“ psala jsem do redakce. Odpověděli, že prý má „Káva“ své fanoušky. To mě potěšilo a povzbudilo. Pracuji na univerzitě a překladu se věnuji jen o víkendech. Na rozdíl od svých publikací nemusím při této práci tvořit vlastní obsah, ale soustředit se jen na to, jak nejlépe vystihnout myšlenky autora. Kawaguči stále přichází s novými výzvami v podobě specifické mluvy postav a obtížně přeložitelných slovních hříček.  Překládat „Kávu“ je tak pro mě relax a mentální cvičení zároveň.

Kateřina Krištůvková

Moje povolání má tu výhodu, že pracovat můžu odkudkoli, stačí mi k tomu notebook a wifi nebo hotspot v mobilu. Dneska už překládám hlavně z pdf, všechny slovníky a potřebné příručky mám buď v počítači, nebo jsou dostupné online, a nemusím s sebou tedy vozit prakticky nic. Díky tomu jsem velké části knih přeložila v kavárnách nebo v šatnách nejrůznějších volnočasových institucí, kde jsem čekala, až dětem skončí kroužky, poslední dobou zase poměrně často překládám na parkovišti v některém bikeparku, případně ve stáji. S oblibou k práci využívám plonkový čas – například při čekání na letišti nebo v autě při dlouhých přesunech (samozřejmě pokud zrovna neřídím). 

 Nela Knapová

Překládání je trochu osamělá práce, ale má tu výhodu, že se dá dělat skoro odkudkoliv. Výhled od mého pracovního stolu na pražském sídlišti není příliš inspirující, a tak ho ráda střídám s výhledy jinými – tenhle patří mezi mé nejoblíbenější. Aktuálně pracuji na poslední novince od Helen Fieldsové, která se v češtině bude jmenovat Profil zabijáka a kde tentokrát nebudou hrát prim vyšetřovatelé ani psychologové (ačkoliv jedna čtenářům známá postava se zde objeví), ale potenciální oběti. Baví mě, že Fieldsová tradičně píše každou kapitolu z perspektivy jedné z postav, což se odráží i v nepřímé řeči, ale osobitost protagonistů se pochopitelně nejvíce projevuje v promluvách. Proto si dávám záležet, aby Natasha neztratila nic ze své prostořekosti, Baarda byl pravý britský slušňák a hlášky bručouna Livelyho stály za to. 

Vendula Nováková

Vzhledem k rodině a dalšímu zaměstnání překládám, kdy a kde se dá. Vhodná řešení mě často napadají v pohybu, na procházce, na výletě, to pak hned vytahuju mobil a píšu si poznámky (viz foto). Když si vzpomenu na překládání Mlhy, slyším ťukání ping-pongových míčků, protože část překladu vznikala v sokolovně, kde kromě šachových tréninků mých dětí probíhaly i tréninky stolního tenisu. Vzpomenu si ale i na loňské setkání s autorkou na křtu Ledoborce. Kristina Ohlssonová na mě udělala velký dojem svou disciplinovaností a pílí (napíše toho za den mnohem víc, než já přeložím...), ale hlavně se mi líbilo její krédo „dělej, co tě baví“. Je znát, že psaní je pro ni opravdu radost, a já mám zase radost, že můžu svou malou troškou přispět k tomu, aby z jejích knih měli radost i čeští čtenáři.  

Vratislav Kadlec

Když jsem zhruba před třiceti lety coby čerstvý gymnazista natrefil v knihkupectví na strakatou obálku, která napovídala, že text uvnitř by mohl být legrace, hned jsem po ní sáhnul – a nezklamala mě. Po Barvě kouzel jsem pak romány o Zeměploše hltal v pravidelném sledu řadu let a vůbec mě tehdy nenapadlo, že bych někdy mohl Pratchetta překládat: povedlo se mi to nakonec až s tou nejspíš poslední knížkou, která tu od něj k přeložení ještě zbyla.  

Vzhledem k tomu, že většina povídek z téhle sbírky se neodehrává na Zeměploše, ale v Anglii, nemohl jsem se na překladech jmen vyřádit tolik jako Jan Kantůrek. Ale i tak jsem si tu práci moc užil a doufám, že čtenáři se budou nad knihou usmívat alespoň tak často jako já nad klávesnicí.  

Jitka Šišáková

Jmenuji se Jitka Šišáková, je mi třiapadesát a překládám pro vás čím dál oblíbenější britskou krimi sérii s vyšetřovatelkou Kay Hunterovou. Na beletrii potřebuji ticho a přítmí, takže nejlépe se mi pracuje večer a v noci. Nejsem mezi kolegy zdaleka jediná. Přes den překládám vědecká pojednání, zatímco krvavý zločin si nechávám až na noc. Rachel Amphlett píše lehkou rukou – stačí jí pár vět, filmový střih, aby naznačila povahu lidí, vzájemné vztahy, těžkosti v policejním sboru i měnící se život v současné Británii. Děj se přitom stále valí dál. I v pátém díle zjemní těžkou linku zločinu souběžný příběh zvířecího pacienta z Adamovy veteriny. A těšte se i na ten šestý, protože Rachel Amphlett je ve formě!  

Lucie Olešová

Ačkoli jsem od přírody skřivan, skloubení práce a malých dětí mě donutilo převrátit můj denní režim a většinu úkonů odvádět, až když všichni spí. Protože neexistuje slastnější ticho a klid. A to i na rodinných dovolených, kam počítač tahám jako kočka koťata. V klidu domova mám pracovní koutek většinou na kuchyňském stole, kde mi společnost dělává můj oblíbený muminkovský hrnek z Finska. Ten mě pro lepší navození zimní atmosféry provázel i celou trilogií s Janou Kippovou. 

Martin Verner

Práci překladatele miluju. Ke knize, nyní častěji k PDFku, usedám ve chvíli, kdy si chci sám číst. A vzhledem k detektivnímu žánru se těším, jakými zvraty se děj bude plnit. Překladatelské doporučení zní: nejdřív přečíst celé a pak překládat. Jenže já to nedělám. U třicátého přeloženého titulu už vím, že kdybych znal postavy a jejich motivace předem, svádělo by mě to k podsouvání výrazů/chování odpovídajícím jejich roli. Takhle je naopak nechám nečitelné co nejdéle, stejně jako jsou nečitelné i pro mě. Poslední titul Stevea Berryho Atlaský manévr pojednává o poválečném Jamašitově zlatě a končí v současném Maroku. Mimochodem, s Berrym jsem už procestoval kus světa... a vždycky s hrnečkem kafe vedle notebooku.